Článek Melanchologicky
Komentáře k článku: Melanchologicky
mow: Ty jo, to je tak dojemný, podobný pocity jsem zažíval taky. A jsem moc rád, že se ti na srazu líbilo, moc krásný článek
---
mow.pise.cz
Je super, že sis to tak užila. iva: Máš svatou pravdu. Úplně jsi mi připomněla písemku z účetnictví...
Naše účetní s češtinářkou pozorovaly, jak bojujeme a polohlasem se rozčilovaly, že jsme strašný. Prej: "Dospělý lidi a opisujou a podvádějí jako ty mladý."
Tak jsem je stejným polohlasem upozornila, že jsme sice dospělí, ale momentálně jsme na levelu "vyděšenej středoškolák, kterej si nesmí dovolit propadnout." Překvapeně na mě koukaly, protože až po mojí intervenci jim došlo, že to tak opravdu je 
iva: Já si to sama uvědomila až v tý chvíli \rStejně je to zvláštní, viď?\rJak se člověk sleduje jakoby zpovzdálí a říká si - ještě je to dobrý, ještě jsme mladý \rAle to dojetí, viď? 
hroznetajne: Jo, přesně tak. Ještě jsem ve fázi, kdy považuju naši generaci za mladou, ale jakmile to začne všechno rodit, množit se a stoupat výš, budu mít už divný pocit, jestli my tak trošku nestárneme... 
atraktivnistrasilka: Chca nechca, je to tak!
Kdykoli se vrátím do staršího kolektivu (základka - i když tam spíš ne - nebo střední), tak se mi úplně vrátí ty pocity, které jsem měla, a mám tendence i k podobnému chování, když se s těmi lidmi bavím.
Zrovna nedávno jsem projížděla nějaké soc sítě spolužákům ze střední, se kterými nejsem v kontaktu. A skoro jsem žasla, že někdo chodí na ČVUT... Protože jak sakra ta holka, která na všechno měla taháky a před každým testem chytala hysterické záchvaty, mohla přežít dvě zkouškové zrovna na ČVUT?! A naopak mi jedna z bývalých spolužaček řekla, že představa, že já, takový levoň, co nechytil ani míč, se někomu rýpe v puse, je pro ni naprosto šílená a neumí si to absolutně představit a ani nechce...
A dvě spolužačky ze základky už mají děti. A jedna další studuje veterinu, ale já ji stejně úplně vidím, jak před odjezdem na školu v přírodě brečela a nechtěla se pustit mamky. Je to prostě strašně divný.
A ještě divnější je dle mého uvědomění, že ten hošan, se kterým chodím - ten košilatý zarostlý nemluvný ubručený slušňák - byl poďobaný příšerně se oblíkající fyzicky předčasně vyspělý třídní šašek a prý i pěkný sígr s nadváhou, který chodil s vlasama na emaře a srostlý obočí si holil žiletkou. Člověk si to neuvědomuje, ale s tímhle vším taky chodí - pořád je to ten samý člověk, i když si nechal narůst vousy, v šuplíku má diplom z VŠ a trochu proměnil šatník... A taky je to pro mě trochu děsivá představa i v tom smyslu, že člověk pořádně neví, jak pod tím obličejovým porostem vypadá. Nejspíš naprosto totožně, jako ten středoškolák, čehož já se právě bojím...
Jinak krásný článek, pravdivý. 
hroznetajne: Haha, díky moc za milý komentář . A přesně jak píšeš - doufám, že mě spolužáci jednou budou brát vážně a nebudou si na mě pamatovat ty kraviny, co ty si pamatuješ na ostatní . Protože já jsem taky dělala hrozný blbosti... A jo, spoustu lidí znám i ze školky a to, že jsou dneska vousatý nebo vysoké dámy v kostýmcích, je vážně divný .
adil: A až to bude po dvaceti, po třiceti, čtyřiceti letech, to bude překvápko, zda-li se ještě poznáte, ale i tak to budete vy, se stejnými pocity, se stejnou studentskou duší , ale jen s jinou vizáží, jak zub času zapracuje...
---
adil.pise.cz
boudicca: Jee, to je hezké vzpomínání. Až mě mrzí, že to na mě nefunguje. Moje středoškolská léta definitivně skončila s maturitním večírkem. Už tehdy jsme tušili, že se nevrátíme a vídat nebudeme, i když mám teda pořád zvláštní mravenčení, když kolem své střední projíždím a vidím tam ta mláďata, kterými jsme byli kdysi i my. S pár bývalými spolužáky, které jsem měla ráda, se vídám, ale ty vnímám jako jakékoliv jiné kamarády, takže je to stárnutí, vdávání a vychovávání nové generace pozvolné a docela samozřejmé.
hroznetajne: Jo, taky se nestýkám se všemi, vlastně jenom s malým procentem, určitě jsme nebyli celá třída.
Na sraz se základkou bych nejspíš nešla, prostě nejsou všichni bývalí spolužáci automaticky přátelé na celý život .
tlapka: Na klucích to jde TAK vidět! Ještě jsme si u jednoho nezvykli, že má vousy, a on už nám začal odzadu plešatět.
Sraz máme až tento měsíc, ale velmi podobně na mě zapůsobilo setkání při oslavách výročí našeho gymplu. Proběhlo v září a já na něj pořád vzpomínám. Možná to umocňuje i fakt, že jsme se sešli přímo v té budově, ve třídách, skoro se všemi učiteli... A spolužáci, kapitola sama pro sebe. Někteří jsou někde "úplně jinde", ale jak píšeš, ta středoškolská duše tam je pořád. Akorát už spolu vyjdeme a dokážeme si užít den i v sestavě, u které by to na střední bylo nemyslitelné. Asi fakt dospíváme. Nebo stárneme?
hroznetajne: Přesně, budova dělá hodně, v restauraci je to taky fajn, ale v budově školy je to takové více melancholické. Pro mě byl zážitek setkat se i s těmi učiteli, moc příjemné vidět, že jsou spokojení (nebo to alespoň tvrdí).
Dospíváme!!! A stárneme, ale jenom lehce.