atraktivnistrasilka: Strašilka sportovcem, ó, to je nálepka, ve kterou jsem nikdy nedoufala.
Píše flow - to je dobrý výraz, alespoň už vím, co mi taky trochu chybí. Nemít to běhání, tak asi taky mlčím, protože se momentálně taky tak nějak motám mezi nespočtem různých věcí, a je toho tolik, že vlastně ani moc nevím, co bych k tomu všemu řekla. Nebo co bych řekla k čemukoli. Myslím, že tomuhle naprosto rozumím.
Je dobře, že děda je v hospicu spokojený. Není slabost si přiznat, že něco nezvládám - zvlášť, když se jedná o péči o někoho - důležité je hledat možnosti a způsoby, jak to zvládnout jinak. Což si myslím, že se povedlo. Asi jsem to někde psala, ale přítelův táta je primář na LDN, a za sebe a se vší úctou můžu říct, že je to milionovej člověk. Pacienti ho mají neskutečně rádi, protože si s nimi chodí povídat na pokoj a opravdu se o ně zajímá. Takže fakt, že člověk pobývá v nějakém zařízení, ještě automaticky neznamená něco negativního. Všechno je hrozně moc o lidech, a zrovna v těch hospicech většinou pracují lidé, kteří to vnímají jako své poslání a odpovídá tomu i jejich chování. A ten kontakt s rodinou je dle mého základ, děda musí být opravdu rád, že na něj myslíte a chodíte za ním.

Bert mě pobavil, připomíná mi to moje morče (budiž mu země lehká), které se naučilo samo vyskakovat z klece, když jsem mu otevřela dvířka (ta morčata jsou taková těžkopádná a nejsou skákavky, takže to občas bylo skutečně komické). Když měl dvířka zavřená (nemohl zrovna běhat po bytě, protože se vytíralo a nebo cokoli jiného, při čem jsme ho zrovna nepotřebovali pod nohama), pověsil se na ně a lomcoval nimi. Když jsem doma nebyla já nebo máma, tak to ale nedělal, protože dobře věděl (mrcha), že babička ho ven nepouští. Musím říct, že to byl šílený randál, a to zvíře vědělo, co dělá.