Hroznetajne | Ehm ehm...

Takže takhle...

V hlavě jsem napsala už asi desítky článků, jenomže po jejich imaginárním sepsání jsem vždy seznala, že jsem trapná, že koronavirové vzdechy nikoho stejně nezajímají, když jsme toho všeho plní, a že budu prostě čekat, až mě jednoduše napadne, o čem psát. (zase boží super souvětí, Julie, to každého navnadí tohle číst, tleskáme)

Nevím, kde začít. Ono to začátek snad ani nemá.

Život pluje dál, všechno pluje dál, nějak jsem si nepřipouštěla ten katastrofální nádech posledních dní, rochnila se v úkolech ze školy, libovala si v tom, jak můžu plnit časově náročné předměty z pohodlí domova a nemusím sedět na 3hodinových přednáškových blocích. Jak si nemusím žehlit halenku před zkouškou, ale můžu být zkoušená ve svém pokoji v teplákách. Vyloženě jsem si užila to, že jsem mohla být doma a říkat tohle je nejspíš trestný, ale víte co, já to potřebovala.

Potřebovala jsem oddech, protože na mě šel strach z vysoké (ano, i po těch letech jsem stále podělanej prvák), z toho příšerného rozvrhu, z toho, že se mi kryly praxe obou oborů, z toho, že mě čeká snad 8 různých zkoušek dohromady a taky jsem byla ze*raná z práva (< to se nezměnilo, ze*raná jsem stále).

Potřebovala jsem volno, protože se mi hroutil dědeček. Protože jsem ho přestávala poznávat, protože mu dialýza místo pomoci začala život zkracovat. Protože se chytil mého v humoru proneseného "Udělám ti místo v pokoji, dědo, budeš s námi." Potřebovala jsem volno, protože v naší domácnosti, v mém pokoji se zjevil děda, člověk, který do té doby chodil leda na hodinové návštěvy a zase mizel pryč. Potřebovala jsme volno, protože můj děda přiznal, že to sám nezvládá a že chce být s námi. Protože přiznal, že se blíží konce a on se bojí umírat sám. Protože jsem chtěla být s ním.

Celé ty "koronavirové" měsíce jsem řešila dilemata – učit se, jezdit s dědou na dialýzu, pomáhat sestře s maturitou, být s Martinem, být doma, být s Martinem, být doma, s Martinem, doma, učit se, vařit, vypracovávat právo nebo být s Martinem?

Bylo to krušný, zároveň tak nějak osvobozující, představa, že chodím do toho všeho stresu do školy, asi by šlo mnoho věcí stranou. Byla jsem pánem svého života a určovala si priority.

Během té doby, co jsem tu nebyla, jsem stihla:

- naučit Berta chodit ven na zahradu na procházky – ochutnal svobodu a dobývá se ven, ať prší nebo je mráz, chce veeeeeen

- vykopat obrovskou díru na bazén a nechat ji vylít betonem (ok, kopal bagr, beton lila tatra)

- být skutečně i s Martinem a ten čas s ním si užívat (to jinak ani nejde)

- jezdit za dědou do hospice, kde teď je, a kde s ním trávíme mnoho času, a kde je konečně (!) spokojený, čehož jsme se báli asi nejvíc (asi jsou tu blbě čárky, ale mám málo energie na to to řešit)

- psychicky zvládnout to, že jsme péči o dědu už s mamkou nemohly zvládnout

- přibrat zase několik kilo zpátky, ale nežerte, když je tolik stresu všude kolem na každým kroku

- připravit se na další turnus super táborů, které i letos absolvuji a na které se asi poprvé v životě skutečně moc těším

- být na několik směn opět vypomoci v krámě, aneb stále mě tam chtějí a pár korun se stále hodí

- nechat si udělat umělý prsa (lol, kecám)

- sníst ohromný množství sushi, palačinek, pizz, domácích housek Martinovy maminky, upéct mnoho sladkého a dát si poměrně alarmující počet nanuků a zmrzlin

- začít se víc věnovat akvarelu, koupit si nový barvy a papíry

- moje sestra napsala 2 didaktické testy (ofiko výsledky nemá, ale věřím, že to udělala)

- najít nějakou kešku s taťkou (přesně jednu, druhou jsme hledali 2 hodiny v kuse a stále ji pohřešujeme, svini)

- ukončit jeden obor (! JOTYVOLEČTVRŤÁKUTÁHNIUŽ)

- dopsat další deník, poslat zase dopis, přečíst knihu, vidět mnoho filmů a být v kině.

Takže měsíc jsem tu nebyla, připadá mi to jako rok. Všechny Vás poctivě čtu. Vím, že ze Strašilky vykvetl sportovec, že Rebarbora jí je tvrdě v patách, že Tlapka pokračuje ve svém seriálu o malé (miluju to číst takto na pokračování), že Kája se chytla v super práci (tedy doufám, snad!), že Chaosku ve čtení už asi nikdy nedoženu, že Lída užívá jaro (léto) i za mě, že Imper je stále s námi, že Newold se nám na chvíli vrátila, sic neradostně, ale přeci, že jsou stále mezi námi poctivci, co ctí nejstarší řemeslo světa (díky za zachování tradice!), že Mow furt tráví čas s nějakou Džulí a já jim to samozřejmě děsně přeju (buď na ní hodnej, pacholku) a že Mečounek je stejně aktivní jako já – sorry, kámo. Jak vidíte, přehled o vás neztrácím, jen potřebuji najít zase svoje komentovací tempo, takový ten Píše flow (to je hodně oblíbený slovo v poslední době, stejně jako diskurs nebo epidemie).

Tak snad odpustíte moje dočasné nesourodé zvracení na můj blog a třeba si řeknete, co ta holka skuhrá, když nemá důvod, nebo si třeba řeknete, jak moc jsem velký ŠUDÁK, co se musí v těchto krásných dnech učit právo (ó bože, ať už je to za mnou) nebo si řeknete, že to tady bylo beze mě konečně skvělý (haha, fňuk), protože to děsný psaní plný závorek s citoslovci se už vážně nedá číst. Hele, na všechno máte právo.

Tak třeba zase někdy.

MARTINE – VÁŽNĚ SEM ZA MĚ NECHCEŠ PSÁT? DÁM TI PENÍZE. VŠECHNY CO MÁM Z BRIGÁDY!