milli: Moje puberta byla příšerná. Na druhém stupni základky jsem byla obětí šikany, upínala jsem se k vidině střední školy, že to bude lepší - a jo, v mnoha ohledech bylo. Ale taky už jsem nebyla ta jednička, jako na základce, což s sebou neslo další potíže... Ve druháku jsem se začala řezat, plácala se v totálně toxických, závislých (a ještě ke všemu platonických) vztazích, pak se to pokusila vyřešit pokusem o sebevraždu.
S mámou jsem si nerozuměla, vždycky jsem měla pocit, že snad mluvím svahilsky. Věčně jsem byla zalezlá u počítače, protože jsem lehce sociálně nezpůsobilá a v realitě známý a přátele v podstatě ani nemám.
Taky si pamatuju tu šílenou osamělost. Že mě nikdo nemá rád. A že nikoho nezajímám. A že kdybych tady nebyla, bylo by všem vlastně líp.
To se se mnou táhne do jistý míry do dneška, i když už jsem kurva dospělá a měla bych to mít v hlavě srovnaný. No, nemám.
Výhodou dospělosti je, že si na sebe můžeš nalepit různý nálepky. Ať už to jsou různý poruchy osobnosti nebo tak. V pubertě jsi akorát tak divná a reaguješ přehnaně. V dospělosti můžeš říct: ale já mám hraniční poruchu osobnosti, hned to zní líp.
Na druhou stranu, já ty papíry na hlavu fakt mám.

Celou pubertu jsem se trápila tím, že si mě všichni přehazovali jak horkej brambor a i z těch pitomých Bohnic jsem odcházela s nálepkou rozmazlenýho smrada, kterýmu nic není. ¨
Fuj, to byla hnusná doba.