Tak jsem si četla článek na svém oblíbeném portálu Heroine (mimochodem – předplatila jsem si jako dárek pro sebe i jejich časák a jako správná emancipovaná feminista se cítím víc feministicky a emancipovaně). A tam jsem chytila skvělou myšlenku: "Neznám snad nikoho, kdo by na období puberty vzpomínal s bůhvíjakým nadšením. Rádi se vracíme do bezpečí dětství, ale u puberty to tak jednoznačné není. Puberta je totiž prostě trapná. Pro ty, co ji prožívají, i pro jejich okolí. Těžko uvěřit, že by se do ní někdo chtěl dobrovolně vracet." (Zdroj)
A já si uvědomila, že jo, to je přesně vono. Za pubertu se stydíme, vzpomínáme na krásná dětství (nebo méně krásná, záleží, komu jste se narodili, že jo), extrémně si ho idealizujeme, vzpomínáme, jak všechno bylo lepší a krásnější a barevnější a snažíme se cítit hrozně dospěle a zapomenout to, co jsme dělali v mezičase. Taky v tom článku píší o seriálu, kde hlavní herečky hrají sami sebe jako pubertální alter ega. To mi přijde jako neuvěřitelná odvaha! Vzít relikvie ze svého dospívání, pěkně si je prohlédnout a přiznat si: "Tohle příšerný stvoření jsem jednou byla já." A chce to koule opravdu se ponořit do svých vzpomínek na dospívání a vážně si přiznat: DĚLALA JSEM STRAŠNÝ BLBOSTI a BYLA JSEM ENORMNĚ TRAPNÁ. Umění je si na to zavzpomínat, zasmát se tomu a přijmout, že tohle jsme prostě fakt byli mi.
Nejvíc to se mnou mávalo na druhém stupni základní školy, pátá třída byla silná prepuberta a devítka hrozný chaos v hlavě. A protože jsem si už tehdy začala psát nějaké ty deníky (spíš jsem popisovala sešity na francouzštinu), mám bohužel i pár dokladů toho, čím se můj slaboduchý mozek plný hormonálních koktejlů vlastně zabýval. Všechny deníky jsem bez čtení zapečetila, ale později našla jeden zapomenutý sešit, který zapečetěný není. Číst ho je pro mě koncentrovaný stud...
Myslím, že tím slovem surfovat, jsem myslela flirtovat, ale kdo se v tom má vyznat... A holky, pozor na děvkaře. Většinou z toho nevyrostou.
Nemůžu říct, že bych dělala typické průsery s alkoholem, penězi, kouřením nebo skupinovým masturbováním. Já jsem byla spíš taková ta depresivní puberta, co se topila ve vlastní temné pseudofilozofii, čekala na volnost dospělého světa a šíleně platonicky milovala furt toho jednoho a samého grázla. Než jsem ho seznámila s mou kamarádkou, která se mu samozřejmě líbila víc.
Podle článků tady na blogu si taky dokážu udělat trošku obrázek o tom, jaká jsem byla. Hodně jsem řešila sebe a svůj pohled na svět. Docela dost jsem se stranila lidem. Hodně jsme četla, myslím, že až nezdravě hodně, myslím, že mě to trochu odpojovalo od skutečného světa. Byla jsem velmi kritická k blízkým a rodině (jsem stále, ale necítím už nenávist, jako tehdy). Dovolovala jsem tehdy jednomu svému velmi dobrému kamarádovi z dětství sahat mi po vyučování na prsa a myslela jsem, že se milujeme a budeme spolu navždycky (spoiler: po základce se na mě vysral, ani nenapsal a našel si novou a navíc bloncku!). Strašně moc jsem chtěla zažívat obyčejný věci jako je randění, držet se s někým za ruku nebo dát někomu pusu (dal mi ji posledního června v devítce a já se tak příšerně styděla, že jsem se u toho málem posrala). Teď se tomu směju, ale tehdy mě tyhle věci hodně trápily. S nikým jsem to neprobírala a nikomu neřekla, že mě ten kluk vlastně zneužívá jako objekt zhmotňování svých nadržených nočních polucí a já jenom čekám, až se mnou prostě a jednoduše bude chodit. Zpětně si myslím, že jsem do něj nebyla doopravdy zamilovaná, ale milovala jsem ten pocit, že se někomu líbím a jsem jeho středem pozornosti, proto jsem mu mnohé dovolila. Hodně jsem se trápila tím, že jsem málo empatická a problémy druhých se mě nijak nedotýkají a vlastně celý svět mi je jedno. Strašně moc jsem chtěla zkusit cigaretu nebo se hodně opít, ale bála jsem se. Vyžívala jsem se v tématu druhé světové války, zejména židovství a nacismus, což mi tehdy přivozovalo dlouhá temná depresivní období a ani jsem netušila, že si to dělám sama.
Straně mi tehdy vadili lidi, co nemluvili květnatě, nedokázali rozvitou větou popsat své prožitky nebo být extrémní, vadila mi průměrnost, stádovitou a nijakost. Neměla jsem hrozně moc ráda děti. Chodila jsem zásadně v černé, koupila si ohromný STEELky s kovovou špičkou (a první den na střední škole jsem na parketách v aule udělala příšerný čáry podrážkou a nikdy se k tomu nepřiznala) – ty boty stále mám, moc je nenosím (jsou strašlivě těžký), ale nedokážu je prodat. Navěsila jsem na sebe velký kovový kříže a začala se líčit. A užívala jsem si, že jsem jiná. No...
Vzpomínám na to, jak moc jsem bojovala s akné, trápilo mě hodně a kvůli plavání bylo téměř nemožné ho jakkoliv vyléčit. Dost jsem nenáviděla svou učitelku klavíru a naučilo mě to, že ne všichni dospělí jsou skutečnými dospělými, spravedlivými a dobrými lidmi. Pamatuju si, jak jsem furt snila o vztahu, lásce, jakmile se mi někdo zamlouval, hned jsem si představovala naši svatbu. Jako jediná jsem v jídelně snědla většinu jídla, protože jsem byla docela nenažraná (což stále platí, bohužel). Myslím, že jsem nebyla emočně stabilní a měla hrozné výkyvy nálady. Dokázala jsem prostřídat ohromnou blaženost se sebevražednou depresí i 10x za den. Brala jsem se za nejchytřejší, nejinteligentnější, ale taky celkově jsem se brala jako někdo, kdo má strašnou smůlu.
Ne, nebudu tu bilancovat, jak moc jsem nyní zralá a uvědomělá. Ale myslím, že můj největší dosavadní posun v rozvoji mé osobnosti spočívá hlavně v tom, že všechny ty příšernosti beru jako něco, co se stát muselo, aby mě zformovalo přesně do toho, kým jsem nyní. Že jsem se smířila s tím, že se za něco prostě vždycky budu stydět a že i to je legitimní. Myslím, že to, co jsem zažívala, bylo prostě naprosto v pořádku a přirozený a možná si říkáte, že jste něco z toho měli taky tak. Projít jsem si tím musela, abych teď dokázala:
- mít radost z toho, že jsem žena,
- říct si, že prostě holt nemám v lásce být obklopená lidmi a že to jsem prostě já,
- dělat si kolem sebe hranici a uvažovat o sobě tak, aby mi to neubližovalo,
- vědět, v čem jsem dobrá a v čem ne, umět říct NE věcem a lidem, co mi ubližují,
- stát si za svými rozhodnutími, brát za ně zodpovědnost,
- umět se omluvit, když něco poseru, protože ač jsem inteligentní a úžasně emancipovaná a přechytračelá, nejsem dokonalá, furt jsem jenom obyčejnej smrtelnej člověk,
- skutečně milovat.
Tak co, jak moc dokážete přemýšlet o své pubertně bez příkras? Trošku to bolí, že jo? :-)