Komentáře k článku: Mimo bezpečí dětství
damn-girl: U několika řádků o pubertě mám pocit, jako bych to psala já :-D. Zahalená v černé s výstřední vyzáží. Naprosto drsná a nedotknutelná, ale vlastně jsem byla hrozně zranitelná a asi jsem tím nespíš křičela "Pomoc!" Nikdy v pubertě jsem také nezažila takový ty klasický chlastačky, pár moje puberta proběhla vlastně doma u počítače :-D. Ač pro mě byla v mnoha ohledech náročná a já vlastně celou dobu snila o tom, že jsem někdo jinej a někde jinde, tak jsem za tu dobu ráda. Vím, že spousta věcí mě posunula tam, kde jsem teď a neskutečně mě to období formovalo. Takže ti vlastně rozumím. Uplynulo pár let. Dost věcí se změnilo, ale už můžu říct, že jsem ráda za to, kdo jsem, kde žiju, s kým svůj život sdílám ať je to partner, rodina či přátelé, ale dost jistě vím, že jsem přesně tam, kde mám být a že jsem taková, jak nejlíp to umím s vědomím, že dokonalá nikdy nebudu, ale to nebude nikdy nikdo :-).
hroznetajne: Ježiši, to je skvělá věta, že jsi snila o tom, že jsi někdo jiný. To si myslím, že to období hrozně vystihuje! Takové překlopení od "vnímám se jako někdo jiný někde jinde" do stavu "tohle jsem já, tady a teď".
Díky za reakci, taky jsem prožila dost puberty u PC a hlavně dost taky tady. Pomohly mi komentáře a taková ta "nehodnotící" podpora, kterou jsem tu překvapivě našla... A stejně jsem to pořád já, jsem pořád tady a teď a jsem stejná a jiná zároveň *sok* :D.
damn-girl: A právě kvůli takovým myšlenkám to je vlastně hrozně těžké období. CHceš být úplně někdo jiný, ale zároveň víš, že to nejde a že to takhle nefunguje :-D. A když se na to kouknu zpětně, to co jsem chtěla v té době bych teď rozhodně nechtěla a jsem ráda za to, co mám teď :-D. Puberta prostě :-D. Musím řícz, že občas se na blogu vypisuju až moc podrobně, ale na mně to funguje terapeuticky :-). A to to vlastně raději napíšu na blog, než každý měsíc platit tak tisícovku psycholožce, když si umím položit otázky, které by mi ona položila a z velké části si na ně umím i sama odpovědět. Kdybych chodila k psycholožce, tak bych si na odpovědi také musela přijít sama :-). A ty zase naprosto perfektně vystihuješ tu poslední větu - jsem stejná a zároveň jiná :-).
milli: Moje puberta byla příšerná. Na druhém stupni základky jsem byla obětí šikany, upínala jsem se k vidině střední školy, že to bude lepší - a jo, v mnoha ohledech bylo. Ale taky už jsem nebyla ta jednička, jako na základce, což s sebou neslo další potíže... Ve druháku jsem se začala řezat, plácala se v totálně toxických, závislých (a ještě ke všemu platonických) vztazích, pak se to pokusila vyřešit pokusem o sebevraždu.
S mámou jsem si nerozuměla, vždycky jsem měla pocit, že snad mluvím svahilsky. Věčně jsem byla zalezlá u počítače, protože jsem lehce sociálně nezpůsobilá a v realitě známý a přátele v podstatě ani nemám.
Taky si pamatuju tu šílenou osamělost. Že mě nikdo nemá rád. A že nikoho nezajímám. A že kdybych tady nebyla, bylo by všem vlastně líp.
To se se mnou táhne do jistý míry do dneška, i když už jsem kurva dospělá a měla bych to mít v hlavě srovnaný. No, nemám.
Výhodou dospělosti je, že si na sebe můžeš nalepit různý nálepky. Ať už to jsou různý poruchy osobnosti nebo tak. V pubertě jsi akorát tak divná a reaguješ přehnaně. V dospělosti můžeš říct: ale já mám hraniční poruchu osobnosti, hned to zní líp. :D *smich*
Na druhou stranu, já ty papíry na hlavu fakt mám.
Celou pubertu jsem se trápila tím, že si mě všichni přehazovali jak horkej brambor a i z těch pitomých Bohnic jsem odcházela s nálepkou rozmazlenýho smrada, kterýmu nic není. ¨
Fuj, to byla hnusná doba.
hroznetajne: No, jak jsem psala, záleží, komu se narodíme... *zed* To mě mrzí, samozřejmě počítám i s tím, že ne každý má vyrůstání (dětství i pubertu) s hladkým průběhem. O to větší kus práce máš pak na dospělost, ale věřím, že v sobě dokážeš najít sílu udělat si to podle sebe. Držím moc palce! *placni*
mow: To je tak krásnej, ale přitom i smutnej článek. Moc se mi nelíbí v tom, že se až příliš sebemrskáš. Protože takhle když to líčíš, to vypadá, že to bylo nejhorší období tvýho života. Upřímně? Chtěl bych tě zažít v pubertě. Tobě 15, mně 29 a můžu ti se stoprojistotou garantovat, že bys v mých očích byla úplně normální holka. Co to je vlastně puberta? Mně teď napadlo takový hezký spojení, že to je zákopová válka s rodiči. U někoho ta puberta skoro neproběhne, vlastně je taková bezbolestná, a u někoho je to zase několik let trvající série ostrých hádek s rodiči, kdy si obě strany často řeknou v afektu spoustu zraňujících věcí. Ale puberta musí být a je správná. Nejsem psycholog, ale řekl bych, že spousta lidí vzpomíná na pubertu jako na období, kdy je neskutečně srali rodiče, případně že se v pubertě chovali jako kokoti. A mnoho rodičů může na pubertu svých potomků vzpomínat taky ne lichotivě - že jim dali pěkně zabrat, pocuchali jim nervy, naprosto nerozuměli svým dětem.
Puberta je nezbytná. jejím cílem není srát všechny okolo a zatápět rodičům, ale v podstatě je to přerod dítěte v dospělýho člověka, je to období, kdy si většina lidí poprvý zkusí nějak víc rebelovat proti rodičům, otestovat hranice, mantinely, trošku si vykolíkovat terén. Podle mě znamená i to, že si myslíte, že jste dost chytří na to, abyste byli schopni přijímat a rozhodovat se nezávisle. Je to takový první pokus o vymanění se z poslouchání rodičů a touha jít si svou vlastní cestou.
Ideální (a divný) je, když je puberta bezbolestná a bezhádková (zdravím oba bratry Hádky). Znamená to, že rodiče chápou, proč s nimi bojujete, proč se chováte jako kokot/kráva, chápou vaše pocity. A stejně tak i vy dokážete pochopit je - proč vám to či ono nechtějí dovolit (bojí se o vás). Prostě obě strany chápou, proč se takhle chovají. Ale tohle je asi velmi vzácný. Realita spíš bude taková, že potomek je většinou naštvaný, když mu rodiče nechtějí něco dovolit, a poprvé v životě se za něco rve, rodiče ho serou. No, a mnoho rodičů zase obtížně kouše, že ten ještě před lety roztomilý klouček je dneska posílá do prdele (někdy obrazně, někdy doslova), což je citově pro rodiče zraňující, ale taky to trochu narušuje dříve platnou hierarchii, kdy je taková reakce pro rodiče nesmírně ponižující. Takže to podle mě nemá souvislost jen s rodičovskou láskou, ale i egem. Když dvanáct patnáct let posloucháte celkem bez problémů a pak se najednou kousnete, protože v danou chvíli je pro vás něco extrémně důležité, na něčem vám záleží (třeba párty s kámošem), tak to pro ty rodiče musí být docela šok.
A moje puberta? Já žádnou neměl. Tím, že jsem na vozíku a kamarády jsem poznal až na střední, jsem neměl moc důvodů se s našima hádat. Na základce jsem vlastně žádný kamarády neměl, takže nebyl důvod se hádat, nebylo o co se hádat, žádný mejdany, zábavy, kocoviny, tohle všechno mě minulo. Mám to všechno opožděnější, takže jsem se začal víc hádat až v šestadvaceti a dál. Jinak to bude znít asi samolibě, ale já o sobě tvrdím, že jsem splněný sen každého rodiče, protože moje puberta byla v podstatě bezkonfliktní, maximálně jsem párkrát našim něco odsekl a to bylo všechno. Ono když jste na vozíku, tak nějaký třískání s dveřma nebo naštvaný útěk do pokoje se realizuje dost těžko*smich*
Naproti tomu klasickou pubertu zažili naši u bráchy, kterej šel do většiny věcí naplno a moc nebral v potaz názory druhých, ale tak to je asi normální, i když to byl pro naše nejspíš šok.
---
mow.pise.cz
mow: Puberta je vlastně skrytá touha po respektu. A troufám si tvrdit, že respekt bez konfliktu získat nejde. Jasně, když budu chtít v patnácti zkusit herák, rodiče by mi v tom asi měli zabránit = nemůžu si dělat cokoliv. Ale stejně tak myslím, že jen menšina rodičů si v momentě, kdy jejich antikoncepční selhání dosáhne plnoletosti, řekne:
"Ty jo, on už je velký/á, už si může dělat, co chce" (nebo mu aspoň dopřát víc svobody/autonomie v rozhodování). Často se to zdůvodňuje tak, že smyslem výchovy je připravit dítě na život, naučit ho dobře si promýšlet každý rozhodnutí, naučit ho zodpovědnosti a schopnosti rozlišovat mezi dobrým a špatným. Někdy mi to ale spíš připadá jako boj, kdy se válčí ne z výše popsaných důvodů, ale čistě proto, že ani jedna strana nechce prohrát. A trvá na svém ne proto, že by šlo o něco, co v budoucnu zásadně ovlivní život, ale prostě proto, že jsou obě strany paličáci a ustoupit je ponižující. Já tvrdím, že občas ustoupit není slabost, ale nelze ustupovat pořád, at z pohledu rodičů nebo potomků. Někdy jde spíš o princip a ega než o to, někoho něco něco naučit, někomu něco předat. A omlouvat se moc neumím, radši se chovám tak, abych se omlouvat nemusel.
---
mow.pise.cz
hroznetajne: Díky za koment/další článek :D :D :D. Podle mě je naše vnímání puberty ovlivněno právě tím, jakou jsme ji sami měli. Takže ji vždycky bude někdo neuznávat, pokud ji měl krušnou, stejně jako ty máš pohled na ni ovlivněný tím, co jsi nejsilněji prožíval. Jsi na vozejku, ale taky se umíš nasrat, NO NE? :D Třískat dveřmi do stolu nemusíš, ale pěkně pěstičkou do stolu umíš *srdce*.
Pubertu mají i zvířata, takže podle mě tohle období prostě MUSÍ NASTAT :D!!!
boudicca: Ať přemýšlím sebevíc, na mně se asi puberta nijak dramaticky nepodepsala. Jasně, občas se zablýskne nějaká vzpomínka, kterou bych nejraději vymazala (jenže kdo takové nemá?), jasně, hádala jsem se tehdy s mamkou, jasně, měla jsem různé divné koníčky a guilty pleasures, ale většinu času jsem byla docela normální dospívající holka, co se ničím moc netrápila a naopak si docela užívala tu postupně přicházející volnost. Moje převažující vzpomínky jsou veskrze pozitivní, na kamarády i na skvělou školu, na nové zážitky, první lásky... Jestli já nakonec nebyla divná tou normálností. *smich*
myfantasyworld: Je zajímavé, když se takhle ohlídneš zpátky a ještě to sepíšeš. Puberta, no každý ji nějak prožívá a každý jinak. :)
Já byla hodně uzavřená do sebe, depresivní, nespolečenská, s minimem kamarádů. Snažím se žít tady a teď, neohlížet se a když už tak radši za těmi pěknými věcmi. *slunce*
atraktivnistrasilka: Puberta je neskutečně těžký období. Kdo říká, že bychom se neměli schovávat za hormony (ať už mluvíme o těch puberťácích nebo teda o ženských v době periody), tak očividně moc nezažil (a to, že se kvůli hormonům třeba chovám jako kráva, je neměnný fakt, a nepředpokládám, že mě lidi budou omlouvat. Prostě to k životu patří).
Moje puberta byla nesebevědomá až bída, z čehož všechno vycházelo. Měla jsem nějaký kilo navíc (a zázračně to shodila až kolem 14. nebo 15. roku, kdy jsem se pozvolna přehoupla do jakés takés adolescence), akné, introvert, což ve špatným kolektivu na základce udělalo poměrně bídu. Nikdy jsem v té době nebyla do žádného kluka zaláskovaná, ale viděla jsem, že na moje kamarádky kluci jdou, na mě ne. Štvalo mě to z principu, a až zpětně vidím, proč to bylo (byla jsem nemluvná, zakřiknutá, pořád v knihách. Kluci mého věku na mně prostě nic neviděli). Na základce to bylo blbý, kolektiv jedna ruka a já mimo. Svoje škody to udělalo.
A trochu lituju svoji mámu, která asi musela mít dost mýho držkování vyjíždění kvůli kravinám.
Je to období vnitřního chaosu. Věřím, že jsou tací, kteří pubertou prošli a ani nevědí jak, ale těch je asi málo.
Zrovna včera jsme s drahým měli diskuzi o tom, že jestli si jednoho dne uděláme dítě, měli bychom si pomalu najít psychoterapeuta, protože ta puberta asi bude masakr. Tak jsem si říkala, že hlavně nesmím zapomenout na to, jak tehdy mně samotné bylo (a že si myslím, že by mi občas nějaký ten trestík patřil, ehm).
hroznetajne: S hormony souhlasím, ale zpětně si uvědomuji, že jsme jim takovou sílu nepřikládala, možná až později. Ono když tě něco vytočí doběla, tak na hormony moc nemyslíš. Ale ovlivňují naprosto všechno a je nespravedlivý, když někomu jeho vlastní tělo míchá vražedné koktejly a jinému ne *zed* .
Vnímám to podobně, Strašilko, díky moc za koment! *placni* U nás se tedy netrestalo, zvláštní, že mamka touhle cestou nikdy nešla. U nás se razilo něco jako "mám pocit viny 14 dní v kuse" a jiné psychické terory :D. Na její obranu - někdy jsem byla fakt na facku. Zpětně to tak teda hodnotím. Ale většinu času se se mnou snad dalo vydržet.
mow: Tohle je tak strašně zajímavý článek, že už tady prudím potřetí. Já jsem jako dítě snil o tom, být dospělým... Strašně jsem se těšil na to, až nebudu muset chodit spát v osm nebo v devět a že pro mě nebudou platit žádná pravidla, budu dělat to, co dospělý. A když jsem se dospělým stal, zjistil jsem, že být dospělý není zas tak úžasný.
---
mow.pise.cz
atraktivnistrasilka: Nedá mi nereagovat.
Tohle mám úplně jinak a přijdu si hrozně divná. Jako dítě jsem se těšila, až budu dospělá, a když dospělá jsem, mám pocit, že konečně žiju. I přes ty starosti.
Ale to je možná tím, jaké klima panovalo u nás doma.
hroznetajne: A já se zase necítím jinak extra dospělá. Jsem to prostě furt já. Kde je chyba... *sok*
tlapka: *placni*
"Až doděláš školu a budeš pracovat..."
"Až budeš mít děti..."
Zatím nic. *nevi*
rebarbora: Přesně *smich* Taky jsem pak byla zklamaná, že jako dospělá pořád MUSÍM respektovat nějaká pravidla :D
tlapka: Díky za úžasné téma a článek! *palec*
Říkám si, jestli bych pro Aťku chtěla takovou pubertu, jakou jsem měla já. Asi jo. Pro rodiče byla celkem snesitelná, měla jsem to podobně jakou Boudicca, jen jsem byla přecitlivělá. Takže já bych to brala, otázka, co by mi na to řekla ona. Ale stejně si nakonec bude muset objevit své levely a způsoby trapnosti. :-D Jen se modlím, aby byla rozumná a nesdílela všechno online, protože s touto stránkou se současné a budoucí generace musí poprat. *modla* Většina našich trapností zůstane naštěstí nezdokumentována - a to je MOC dobře. :D
P.S. Steelky! Ty boty měla Katka a já jsem je nenáviděla. Šněrovala si je pokaždé přes celé lýtka až ke kolenům, všichni nás předběhli a pak jsme stály ve frontě na obědy až úúúúúplně vzadu a párkrát se stalo, že na nás nezbyla ani "dvojka", i když jsme ji měly objednanou. *bum* *plac* *smich*
hroznetajne: Díky moooc :D :D :D.
Jo, přecitlivělá, to je taky skvělé slovo, souhlasím. Všechno si bereš víc osobně a všechno je nějak víc emoční než normálně, ale asi taky vlastně v pořádku.
Nesdílela vše online říká maminka, co si leta vede osobní blog :D. Ale jo, rozumím, jak to myslíš.
Steelky už moc nenosím a jak píšeš, možná taky z podobného důvodu, ačkoliv jsme teda neměla vysoké až nahoru, ale ty nízké trojdírkové to taky nebyly... Teď jsem přesídlila na Martensky a jsem moc moC mOC MOC spokojená *srdce*.
a.: To pro mě bylo klíčový: Uvědomit si, že nalakovaný nehty ze mě nedělají slaboduchýho debila a v lepším případě mě bude můj muž milovat nejen přesto, že po bytě trousím nesmyslný lahvičky s čímsi, ale právě proto. Proto, že jsem holka, patří to ke mně a jeho to baví. A s tím přijetím vlastní introvertnosti nezbývá než souhlasit. Jo a: Steely jsem si koupila taky, pořád ještě je nosím. A můj milý mě miluje, i když tvrdí, že jsou to děsný boty. :-D
hroznetajne: Hezky napsané, jo, přesně, souhlasím :-)!
Sakra, tak teď se mi chce je taky vytáhnout... :D
rebarbora: Úžasný článek *palec* Za mě byla puberta obdobím neskutečně silných emocí, všechno jsem strašně prožívala a všechno bylo osudové :D Pamatuju si, jak jsem se nemohla dočkat, až budu plnoletá a budu si moct dělat, co budu chtít (slušnej mýtus, co? :D). Mejdany a alkohol se sice nekonaly, ale i tak jsem byla strašné tele, co si myslí, že rodiče jsou naprostí looseři a pitomci :D Sebevědomí nula, což pak vedlo ke slušnému náběhu na anorexii (ale zase jsem měla nejnižší váhu v celém svém životě a fakt mi to slušelo :D), dostala jsem pár ťafek od života, taky jsem byla s někým jen proto, že všichni někoho měli, a ani jsem ho neměla ráda *nevi* Ale přežila jsem (a naši taky :D), a jak píšeš, z velké části to zformovalo člověka, kterým teď jsem, protože pokud něco, puberta nás učí prát se sami za sebe, dělat chyby a pokud možno se z nich poučit, zkrátka převzít odpovědnost za svůj život :)
hroznetajne: Joooo, skvěle jsi to formulovala. Všechno bylo hrozně fatální, hodně černobílé a od extrému k extrému, rozhodně nic mezi tím :D.
Díky moc za koment *slunce*!