mow: To je tak krásnej, ale přitom i smutnej článek. Moc se mi nelíbí v tom, že se až příliš sebemrskáš. Protože takhle když to líčíš, to vypadá, že to bylo nejhorší období tvýho života. Upřímně? Chtěl bych tě zažít v pubertě. Tobě 15, mně 29 a můžu ti se stoprojistotou garantovat, že bys v mých očích byla úplně normální holka. Co to je vlastně puberta? Mně teď napadlo takový hezký spojení, že to je zákopová válka s rodiči. U někoho ta puberta skoro neproběhne, vlastně je taková bezbolestná, a u někoho je to zase několik let trvající série ostrých hádek s rodiči, kdy si obě strany často řeknou v afektu spoustu zraňujících věcí. Ale puberta musí být a je správná. Nejsem psycholog, ale řekl bych, že spousta lidí vzpomíná na pubertu jako na období, kdy je neskutečně srali rodiče, případně že se v pubertě chovali jako kokoti. A mnoho rodičů může na pubertu svých potomků vzpomínat taky ne lichotivě - že jim dali pěkně zabrat, pocuchali jim nervy, naprosto nerozuměli svým dětem.

Puberta je nezbytná. jejím cílem není srát všechny okolo a zatápět rodičům, ale v podstatě je to přerod dítěte v dospělýho člověka, je to období, kdy si většina lidí poprvý zkusí nějak víc rebelovat proti rodičům, otestovat hranice, mantinely, trošku si vykolíkovat terén. Podle mě znamená i to, že si myslíte, že jste dost chytří na to, abyste byli schopni přijímat a rozhodovat se nezávisle. Je to takový první pokus o vymanění se z poslouchání rodičů a touha jít si svou vlastní cestou.

Ideální (a divný) je, když je puberta bezbolestná a bezhádková (zdravím oba bratry Hádky). Znamená to, že rodiče chápou, proč s nimi bojujete, proč se chováte jako kokot/kráva, chápou vaše pocity. A stejně tak i vy dokážete pochopit je - proč vám to či ono nechtějí dovolit (bojí se o vás). Prostě obě strany chápou, proč se takhle chovají. Ale tohle je asi velmi vzácný. Realita spíš bude taková, že potomek je většinou naštvaný, když mu rodiče nechtějí něco dovolit, a poprvé v životě se za něco rve, rodiče ho serou. No, a mnoho rodičů zase obtížně kouše, že ten ještě před lety roztomilý klouček je dneska posílá do prdele (někdy obrazně, někdy doslova), což je citově pro rodiče zraňující, ale taky to trochu narušuje dříve platnou hierarchii, kdy je taková reakce pro rodiče nesmírně ponižující. Takže to podle mě nemá souvislost jen s rodičovskou láskou, ale i egem. Když dvanáct patnáct let posloucháte celkem bez problémů a pak se najednou kousnete, protože v danou chvíli je pro vás něco extrémně důležité, na něčem vám záleží (třeba párty s kámošem), tak to pro ty rodiče musí být docela šok.

A moje puberta? Já žádnou neměl. Tím, že jsem na vozíku a kamarády jsem poznal až na střední, jsem neměl moc důvodů se s našima hádat. Na základce jsem vlastně žádný kamarády neměl, takže nebyl důvod se hádat, nebylo o co se hádat, žádný mejdany, zábavy, kocoviny, tohle všechno mě minulo. Mám to všechno opožděnější, takže jsem se začal víc hádat až v šestadvaceti a dál. Jinak to bude znít asi samolibě, ale já o sobě tvrdím, že jsem splněný sen každého rodiče, protože moje puberta byla v podstatě bezkonfliktní, maximálně jsem párkrát našim něco odsekl a to bylo všechno. Ono když jste na vozíku, tak nějaký třískání s dveřma nebo naštvaný útěk do pokoje se realizuje dost těžko

Naproti tomu klasickou pubertu zažili naši u bráchy, kterej šel do většiny věcí naplno a moc nebral v potaz názory druhých, ale tak to je asi normální, i když to byl pro naše nejspíš šok.