atraktivnistrasilka: Puberta je neskutečně těžký období. Kdo říká, že bychom se neměli schovávat za hormony (ať už mluvíme o těch puberťácích nebo teda o ženských v době periody), tak očividně moc nezažil (a to, že se kvůli hormonům třeba chovám jako kráva, je neměnný fakt, a nepředpokládám, že mě lidi budou omlouvat. Prostě to k životu patří).
Moje puberta byla nesebevědomá až bída, z čehož všechno vycházelo. Měla jsem nějaký kilo navíc (a zázračně to shodila až kolem 14. nebo 15. roku, kdy jsem se pozvolna přehoupla do jakés takés adolescence), akné, introvert, což ve špatným kolektivu na základce udělalo poměrně bídu. Nikdy jsem v té době nebyla do žádného kluka zaláskovaná, ale viděla jsem, že na moje kamarádky kluci jdou, na mě ne. Štvalo mě to z principu, a až zpětně vidím, proč to bylo (byla jsem nemluvná, zakřiknutá, pořád v knihách. Kluci mého věku na mně prostě nic neviděli). Na základce to bylo blbý, kolektiv jedna ruka a já mimo. Svoje škody to udělalo.
A trochu lituju svoji mámu, která asi musela mít dost mýho držkování vyjíždění kvůli kravinám.
Je to období vnitřního chaosu. Věřím, že jsou tací, kteří pubertou prošli a ani nevědí jak, ale těch je asi málo.
Zrovna včera jsme s drahým měli diskuzi o tom, že jestli si jednoho dne uděláme dítě, měli bychom si pomalu najít psychoterapeuta, protože ta puberta asi bude masakr. Tak jsem si říkala, že hlavně nesmím zapomenout na to, jak tehdy mně samotné bylo (a že si myslím, že by mi občas nějaký ten trestík patřil, ehm).