mow: Puberta je vlastně skrytá touha po respektu. A troufám si tvrdit, že respekt bez konfliktu získat nejde. Jasně, když budu chtít v patnácti zkusit herák, rodiče by mi v tom asi měli zabránit = nemůžu si dělat cokoliv. Ale stejně tak myslím, že jen menšina rodičů si v momentě, kdy jejich antikoncepční selhání dosáhne plnoletosti, řekne:

"Ty jo, on už je velký/á, už si může dělat, co chce" (nebo mu aspoň dopřát víc svobody/autonomie v rozhodování). Často se to zdůvodňuje tak, že smyslem výchovy je připravit dítě na život, naučit ho dobře si promýšlet každý rozhodnutí, naučit ho zodpovědnosti a schopnosti rozlišovat mezi dobrým a špatným. Někdy mi to ale spíš připadá jako boj, kdy se válčí ne z výše popsaných důvodů, ale čistě proto, že ani jedna strana nechce prohrát. A trvá na svém ne proto, že by šlo o něco, co v budoucnu zásadně ovlivní život, ale prostě proto, že jsou obě strany paličáci a ustoupit je ponižující. Já tvrdím, že občas ustoupit není slabost, ale nelze ustupovat pořád, at z pohledu rodičů nebo potomků. Někdy jde spíš o princip a ega než o to, někoho něco něco naučit, někomu něco předat. A omlouvat se moc neumím, radši se chovám tak, abych se omlouvat nemusel.