Mám pro mého miláčka hroznou spoustu přezdívek. Chlupa. Tlupin. Smaďoch. Smadka. Miláček. Prdelka. Micuška. Bobínek. Čumáček.
Ale jinak slyší na jméno Edoušek.
Takhle se tváří, když před ním mluvíte sprostě.
Jako malé jsme si se sestrou hrozně moc přály zvíře. Jakékoliv, kromě ryb, protože ty choval táta vždycky, a ryby jsou nuda (kór když máte zakázáno "omatlávat" sklo a ťukat na ně, ale když nikdo nebyl doma, tak jsem na ty krávy blbý pěkně bušila a byla děsná sranda, jak sebou vždycky děsem škubly, s odstupem času mi jich je líto). Měly jsme se ségrou spoustu imaginárních zvířat, včetně žiraf, klokanů, dinosaurů a růžových delfínů (jo, vodily jsme je na vodítku po zahradě, kdybyste tehdy vyděly dvě střelené malé holky, co tahají po zemi šňůru, tak jsme zrovinka cvičily růžové delfíny salta vzad). Nebo jsme přivazovaly plyšové psy na švihadla a spouštěly je dolů ze schodů jako oběšence (to bylo venčení), plyšovým kočkáme jsme svazovay ocasy (to byl výcvik), a nebo jsme dělaly zvířata my (většinou jsme si hrály na děsně kjůt koťátka a štěňátka). Ale dáte mi za pravdu, ryby jsou nuda.
Furt nebyli schopni pochopit techniku přemetů.
První zvířátko se u nás objevilo před 4 roky. Sestra vyvíjela velice rafinovaný soustavný nátlak na psychiku mých rodičů. Pro upřesnění, moje matka se bojí vánočního kapra ve vaně a když zahlédne na druhém chodníku čiwawu, visí na lampě. Můj otec je zase nehorázný pořádkumil, co sbírá každý vlas a drobek. Doteď mi není jasné, jak se sestře povedlo rodiče přemluvit, aby pořídili králíka. Pro spoustu lidí je to jen chlupatá, smradlavá koule s ostrými zuby a miliardou bobků u zadku. Zdali je i toto Vaše představa, tak jste na velikém, zdůrazňuji, na VELIKÉM omylu.
Králík je nejlepší zvíře na světě. A já Vás o tom přesvědčím.
1) Jsou antistresoví. Nespočetněkrát jsem mu brečela do kožichu. Stačí mu zajet prsty do srsti, promnout malá ouška a podrbat na bříšku a deprese je pryč. Vyzkoušeno za Vás.
Pet terapie v domově důchodců.
2) Nesmrdí, ale voní. Musíte zvolit ideální podestýlku. My doma nemůžeme mít piliny (táta by luxoval i v noci), ale máme králíčka na koberečcích. Máme celkem tři koberečky a pravidelně se perou a klepou. A králík skutečně voní. Senem, kožíškem, králičinou. Je to taková zvířátková vůně, čistá. Nejvíc voní králík pod bradou. Občas to fetuju.
Jak říkám, můj kluk má nejkrásnější zadek v okrese.
3) Je to levný. Jediné, co králík jí, je senou (30 Kč), vojtěškové granule (50 Kč) a voda (0 Kč... nebo pár halířů). A s tímhle si vystačí 2 měsíce. Občas veterinář (200 Kč za rok).
4) Jsou roztomilí, i když jenom dřepí a blbě čumí. Nevím, jak to dělají. Je to záhada.
Všichni jsou hrozné modelky. Za každé situace.
5) Vztah s králíkem je k nezaplacení. Králíci mají málo kdy špatnou náladu. A když ho naučíte, aby s Vámi spal v posteli, bude s Vámi spát v posteli. Když ho naučíte, aby Vám olizoval nos, bude Vám olizovat nos. Vy ho za to budete drbat za ušima, lochtat na nohou (oni jsou strašně lechtiví) a hladit na tvářích. Když je králík spokojený, tak tiše chroupe zuby - takové králičí vrnění.
Eda - nemilosrdně vyšťourá každého, kdo by mu zasedne nejlepší místo u televize.
6) Je s nimi prča. Když zívají. Nebo když se protahují jako kočka. Anebo když... no, to je trošku intimní.
Prostě králíčky nejde nezbožňovat.
A víte, co skutečně z hloubi duše nenávidím? Když přijde návštěva, prohlíží si se zájmem jeho vybavení (má prosím pěkně své vlastní křeslo z ikea a stan s kožešinkou uvnitř) a potom pronesou: "No a kdy půjde na pekáč?"