Kolem čeho se teď momentálně motám?
1) Odmaturuju?
Ne. Rozhodně ne. Je toho děsně moc. A u mě doma to nevypadá jako u maturantky. Občas se chytnu za nos a něco se navrčím, ale můj mozek je starý dobrý nízkokapacitní chudák, co si všechno potřebuje opakovat pořád dokola, aby si to nadobro zapamatoval. Tři měsíce na 4 předměty jsou sakra málo. Hele, ale zatím jsem brečela jenom jednou.
Při pohledu na ostatní během zkoušky: "Kdy jsme se tohle učili?"
2) Rozesílám přihlášky.
A jsem chudší a chudší. Z maturitního plesu jsme stěží vydělali to, co jsme do toho vložili. Naši mi vydělané peníze nechali a mně už nezbyla skoro ani koruna. Jedna elektronická mrcha stojí necelých 600 Kč, a když už jsem byla v ráži, přihlásila jsem se i na přípravný kurz za tři a půl litru. A jsme švorc, vážení, dočista švorc.
3) Tancují mi zuby.
Po nandání rovnátek se mi zuby začaly prapodivně posouvat, vznikají díry na místech, kde jsem to vůbec nečekala a naopak, zanikají díry, které tam byly odjakživa. Jsou to nepatrné posuny, ale člověk si toho při čištění všimne (malý krůček pro lidstvo, ale velký krok pro Julii).
4) Autoškola.
Totální šílenost, vůbec nevím, co mě to popadlo. Na Vánoce jsem dostala nějaké peníze od prarodičů, a tak jsem se rozhodla si zaplatit autoškolu (jak já přijdu k nějakým penězům, tak...). O teorii ani nemluvím, to se nějak naučím, ale ty jízdy! Mám z aut neskutečný děs a z aut, která řídím já, mám děs na druhou. O první jízdu jsem se zapomněla bát, o druhou jízdu jsem si vzpomněla, že bych se bát asi měla a instruktor mě zastavoval za každou křižovatkou a ptal se mě, jestli jsem v pořádku a jestli vím, že to přede mnou je volant a to, v čem sedím, je auto a ne velbloud. Ale já jsem si v tu chvíli opravdu nebyla jistá ani tím, jak se jmenuju. Cecílie? Otýlie? Eufemie?!?!?! Domů jsem přišla totálně vyklepaná, brečela jsem dvě hodiny a kolena se mi třásla ještě v posteli. Ale pak jsem si řekla DOST, auto pro mě nesmí být handicapem! K mému překvapení jsem se celkem rozjezdila, dokonce jsem to při třetí lekci vytočila na 90 na dálnici. Ale stejně, před každou křižovatkou se značně opotím. Už aby to bylo za mnou.
5) Králík.
Edoušek je teď po každém očkování nějaký divný, má hrozné průjmy, velmi zhubne, přestává žrát a vypadá na umření. Je to vždycky hrozný boj ho z toho vysekat, vykrmujeme ho vločkami, podsouváme nejlepší seno, necháváme ho vybírat si jeho oblíbené granule, cpeme do něj čerstvou petrželku a všechny možné i nemožné druhy zeleniny, aby se mu zase rozjel metabolismus. Naštěstí už je z toho venku, ale dost se bojím, že za půl roku, na dalším očkování, to bude opět nanovo. Dívat se na něj, jak ho to vždycky úplně vykolejí, je děs.
6) Děda.
O krizové situaci mého dědečka jsem psala minulý rok/..., dědu zradily ledviny a začal být závislý na dialýze. Teď už je docela zvyklý, konečně přibral (už na něm tak nevisí kůže, vypadal fakt hrozně), má chuť do jídla a často se směje. Přemýšlí teď nad náhradní léčbou, nějaké trubičky, co vedou rovnou k ledvinám a musí se vyměňovat nějaké sáčky (cosi na bázi vývodu). Na dialyzačním středisku totiž tráví 4x v týdnu 6 hodin, nesmí se hnout, je připoutaný ke křeslu a připojený přes jehlu k přístroji. Nedokáži si to vůbec představit. Ale zatím to zvládá, to je hlavní.
7) Dost depky.
Do toho tu rozhodně zabředávat nebudeme, nebojte se. Na toto téma jsem již sepsala takový ten klasický DepresivněStěžovacíTransmutantníGeoplazmatickoNodální článek, ale nejsem si jistá, jestli by měl spatřit světlo boží. Snad jen dodám, že se země poslední dobou stal ohromný pesimista, co má sklon se na všechno dívat skrze prsty a hodně z vrchu. Jsem ve stadiu, do kterého jsem se nikdy nechtěla dostat. A teď nevím, jestli to mám nějak řešit, nebo to nechat, aby se to vyřešilo samo.
Tento žánr normálně neposlouchám, ale když si potřebuji vydlabat mozek a vypustit myšlenky, sjíždím to pořád dokola. Jo, mám potom úplně prázdno...
Mám na Vás, milí kamarádi, ještě takový nesmělý dotaz. Neberete někdo ginkgo bilobu?