iva: Dobrý den, Julinko
Mně se třeba stýskalo hodně, říkala jsem si, jak je typické, že si někoho oblíbím a on pak přestane psát...
Zvláštní, jak některé věci přijdou v pravý čas, že? Myslím tím ty složky dětí. Přečíst si je hned na začátku, je vám těch drobátek nešťastných tak líto, že by vám nešlo chovat se k nim normálně a ta klíšťata by vás emocionálně vysosala hned po týdnu.
Přečíst si složky až po odchodu, bylo by vám jen neskutečně líto, že jste se chovala, jak jste se chovala a trpěla byste pozdní lítostí, že nemůžete vrátit čas.
Ale teď? Spadl z vás stres, neberete si jejich lumpačení osobně a navíc... dokážete jim dávat právě to, co potřebují - vás, takovou, jaká jste a k tomu celou svou pozornost. No není to prima?

A z těch zamítavejch dopisů si nic nedělejte. Třeba jste se jen nepřihlásila na tu správnou školu. A nebo někdy jen odpovědná osoba pro samé harampádí ve skladišti nevidí ten poklad, který vykukuje zpoza rohu. Jejich škoda, když vás nevezmou

Jo a já se mám prima, překonala jsem svou lenost a pohodlnost a v práci jsme zase začali jezdit na kole. Jsem utahaná, zpocená a určitě smrdím, ale když si to v tom parném dusnu metelím z kopce mezi poli, do zad mi fouká chladnej vzduch a z polí na mě dejchá vedro, je mi celkem fuk, že je parťák třicet metrů přede mnou, aby mi dokázal, že je rychlejší a prostě si užívám, že žiju!

Krásnej víkend a příští týden nejméně jednu skvělou zprávu přeju
Iva