Nejdražší Ježíšku...

Hele, kámo, jako upřímně, za posledních 10 let jsi mi nesplnil ani jedno z přání, o která jsem si napsala. Nemám Ti to ale za zlé, protože má přání jsou, no, budu upřímná, má přání jsou většinou nesplnitelná. Takže možná ze setrvačnosti nebo proto, abych neporušila tradici, Ti píšu znovu, ačkoliv vím, že nic z toho, co si už několik let přeji, se asi nikdy nesplní. Za poslední rok jsem se taky naučila, že prodloužit někomu život nedokážeš, ačkoliv jsem si loni nepřála nic jiného, a dokonce jsem byla ochotná vzdát se veškerých dárků až do konce svého života. A víš, musím se Ti přiznat, kdybych si letos opravdu měla něco přát, zase bych si přála, aby byl někomu prodloužen život. Jo, já vím, nejde to. Stejně jako nejde zrušit hladomor, vymazat z povrchu zemského komáry a klíšťata, potrestat všechny násilníky, nastolit mír nebo udělat všechny obyvatele na celé planetě alespoň na jeden den šťastné. Jak jsem řekla, má přání jsou nesplnitelná. Což ovšem neznamená, že je stále nemůžu mít.

Vždycky dostanu tu otázku. Co si přeješ k Vánocům. A vždycky klišoidně řeknu, že nic nechci, že všechno mám. Ale když se nad tou větou skutečně zamyslím, je to prostě pravda. Vážně to tak je. Mám kde bydlet (a možná je mé bydlení až příliš luxusní a já bych dokázala vyžít v daleko menším prostoru). Mám každý den co jíst. Mám každý den koho pozdravit. Mám kolem sebe furt někoho, ke komu cítím vřelý vzájemný vztah (tím myslím samozřejmě mojí rodiny, protože ano, jsou lidé, kteří ji nemají a mají to děsně těžký). Nechtěla jsem být letos smutná. Jenomže já to bez toho asi už neumím. Zaprvé je to dnes přesně rok, co nás opustila babičku a zadruhé jsme zase všichni o rok starší. Což já osobně neumím brát jako něco krásného a pozitivního. Pozitivně jsem stárnutí vnímala v dětství. Dneska už ne.

A tak jsem se rozhodla, že si letos budu přát hlavně to, aby se nic moc nezměnilo. Protože když se nic nezmění, všechno to krásné, co teď mám a za co jsem vděčná, budu mít ještě další rok. Přeju si od Tebe, Ježíšku, abych celý příští rok měla pořád hodně důvodů ke smíchu. Abych měla taky dost důvodů k pláči, protože ten ke svýmu zatracenýmu životu taky potřebuju. Abych měla pořád co číst, protože dobrých knih není nikdy dost. Aby bylo dost seriálů, pro které se potřebuji čas od času nadchnout. Aby bylo dost filmů, do kterých se chci propadat. Aby kolem mě bylo dost zajímavých lidí, který mi budu neustále připomínat, že jdu na to špatně a ať změním názor a ať se na to kouknu z jiného úhlu. Aby bylo dost divadelních představení, který mě budou přenášet do jiných světů. Přeji si objevit strašně moc nových obrazů a nechat se jimi blažit, děsit a šokovat. A chci objevovat novou hudbu, která mnou bude cloumat ode zdi ke zdi, jak bude úžasná. Chci, aby se stalo něco přelomového, co ze mě udělá zase jinou osobu. Alespoň trochu. Alespoň na chvíli.

Přeji si ještě víc dobrého jídla, víc protelefonovaných nocí (), šťastných i nešťastných náhod, hodně příležitostí tvořit něco nového. Přeji si nějaká ta špatná i dobrá rozhodnutí. Chci nezapomenout hrát na klavír a nezapomenout chodit hodně ven. Ať jsou tu se mnou dlouho lidi, které miluju a s nimi samozřejmě i Edíček. Přeji si, aby se lidem plnila přání. A taky si přeji, aby měli dost síly udělat něco proto, aby se jim jejich přání vyplnila.

Nevím, tak mám pocit, že letos jsem to zase nějak přehnala... Takže, Ježíšku, nechtěla jsem Tě tímhle dopisem nějak stresovat. Ostatně ponožky jsou taky v pohodě. 

Moje přání z roku 2017 a 2016.