1 rok od příšerný mikiny

Dnes je tomu rok, co jsem napsala onen osudný článek, po jehož přečtení si jeden místní fešák řekl, jaká jsem chudinka a že mi nabídne svou společnost.

Před rokem jsem seděla na posteli, ronila depresivní pubertální slzy a utápěla se sama v sobě, protože jsem byla jedna velká uřvaná puberta, co se zajímala jen a jen sama o sebe. Budiž vám tento článek velkým důkazem. Včera večer jsme se o tom spolu bavili. Nikdo nechce být sám. Nikdo. Každý touží po pohlazení, po nějaké té puse, po milých slovech, po větě typu jsem tu pro tebe nebo dokonce snad i po miluju tě. Člověk je tvor společenský a ke své existenci potřebuje teplo druhého člověka (opomeneme-li extrémní asociály, i když, co si budeme, i takový asociál přeci někdy chce někoho jenom pro sebe) a to jsem tak nějak vždycky věděla, ale protože jsem byla vždycky sama, uklidňovala jsem se tím, že to zvládám. A možná jsem to i zvládala, ale stejně jsem nebyla úplně šťastná.

Já nevím, myslím, že je to hodně o tom, že přijmete druhého přesně takového, jaký je. Najednou zjistíte, že vám je s ním dobře. Že jste uvolnění, že jste to vy, že vaše JÁ definuje přítomnost druhého. Představuji si to jako dvě spojené nádoby, kde tvar tekutiny v jedné definuje tvar druhé nádoby. Jako kdyby se dvě esence spojily a namísily do jednoho kompaktního tvaru, ze kterého těží oba dva. Možná jsem klišoidně metaforická, ale co si budeme. Na světě není kapela, co by nezpívala o lásce. Není spisovatel, co by o ní neuvažoval, není básník, co by nenapsal nějaký zamilovaný verš. Pro dnešní článek jsem si zvolila děsně provařený téma a už od počátku je jasný, že to bude znít děsně omletě. A hlavně si uvědomuju – každý zamilovaný a šťastný článek svým způsobem raní někoho, kdo je sám. Taky jsem to tak měla. Každý, kdo byl šťastný a zadaný a v sedmém nebi z někoho jiného, mě samozřejmě těšil, ale zároveň i trochu zraňoval. Vždycky tam bylo takové to proč to nemám taky, proč já ne. Ne tak úplně závist, spíš neštěstí z toho, proč nemůžu zažívat to stejný. A teď zažívám něco, co jsem vždycky chtěla a neuvěřitelně si to užívám, protože je to s tou nejkrásnější osobou na světě.

Za ten rok jsme toho stihli neuvěřitelně moc. Třeba poslat si zhruba 3 200 esemesek. Nepočítám e-maily, nepočítám chat na Facebooku, nepočítám telefonní hovory nebo videohovory, kterým se vášnivě oddáváme i několikrát denně, když mám volno. Hodiny a hodiny spojení na dálku. Hodiny a hodiny hovorů o všem a o ničem. Hodiny společnýho porozumění. Pár prolitých slz štěstí, tisíce dotyků, společný usínání a probouzení... Až nelegální počet filmů, několik seriálů, kino, společný výlety na nejkrásnější místa tvýho kraje, spousty společných obědů a večeří, hromadu výher v Dobyvateli. Hodiny lechtání a mírného ubližování a já nevím co všechno ještě.

Není to samozřejmé, což si moc dobře uvědomuji. Někdy jsem strašná, kazím to, mám svoje příšerný nálady, kňourám a stěžuju si. Ale vždycky jenom chvilku (teda doufám). Protože je tu najednou někdo, pro koho nechci být ufňukaná a náladová a mrzutá. Zjišťuju, že samu sebe trošku měním k tomu lepšímu já, protože pro někoho má najednou smysl být lepší. Alespoň o trošku...

Sama nemůžu uvěřit tomu, že je to už rok od první SMSky, strašně nám ten čas ukrajuje ze života, nekompromisně se řítí kupředu, ale je to dobře. Čas vždycky utíká, když nás něco baví. Tak to má být.

Děkuji, Marťo, že seš. Trapný, že ti to píšu takhle sem, viď? Tak mi zavolej, ať ti to můžu říct pěkně ze sluchátka do sluchátka, haha.