Ahoj, v této divné době. Divné proto, že už je venku zase málo světla a proto, že udržet si dobrou náladu je kurnik těžký proces, který vyžaduje sebezapření, autoregulaci a ignoraci jistých pramenů negativních vibrací.
Já se snažím, co mi síly stačí. Jsem zdravá. Už jo. Bolelo mě hodně v krku, když jsem zrovna byla u Martina, raději jsem se rozhodla odjet, abych ho nenakazila a abych nepřidělávala jeho rodině problém v podobě péče o pacienta... (tohle mu neříkejte, on trval na tom, že tohle nejsou důvody mého odjezdu). Do toho mě začala otřesně třeštit hlava a to 2 dny po sobě (rozhodně na boleníčka hlavy netrpívám), tak jsem se rozhodla jet domů, než mi začne nějaká horečka a návrat bude téměř nemožný. Za pár dní mi začínala distančně škola.
A když už jsme u toho – strašně mě to nebaví. Zjišťuju, že málo kdo z toho dokáže vyzískat a skutečně přednášet a skutečně studenty obohatit. Spousta učitelů je z toho vypleskaná, má problém s připojením nebo si vybere platformu, ve které to neumí a myslí si, že když rozešlou pozvánku, studenti se o zbytek postarají a prostě se přihlásí. Jasně, kdybyste neposlali pozvánku na fakultní e-mail, o jehož existenci doposud nikdo neměl tušení, možnáááá by to fugovalo. Grrrr, tohle je pořád dokola. Další týden jiný vyučující udělá stejný krok, ale tentokrát v jiném prostředí a ZASE SE DIVĺ, že to nefunguje. Nikdy jsem z moderních technologií nebyla tak moc rozmrzelá jako v poslední době. Ne, nechci to klást za vinu vyučujícím, vždyť online učit určitě nechtěli! Já s tím nemám problém, přihlásím se kamkoliv, i ten fakultní e-mail jsem si dohledala. Ale čekejte tam pak hodinu na ostatní, než se přihlásí (ačkoliv se jim snažím pomoct jak to jen jde, místo posraného "díky" mi pak chodí jenom zprávy typu A JAK JSI TO DĚLALA, FURT MI TO NEFUNGUJE, CO DĚLÁM ŠPATNĚ, NAHRAJEŠ MI TU PŘEDNÁŠKU, MNĚ TO NEFUNGUJEEEE!?). Neuvěřitelná ztráta času. Neuvěřitelná.
Cítím, že jsem přišla o svůj poslední rok studentskýho světa. Ne, že bych si ho nějak extra vychutnávala v minulých letech nebo si to extrémně užívala, ale nikdy v životě už nebudu denní studentka a je mi líto, že jsem přišla o to chození na fakultu, o ten pohyb v akademickém prostředí, o tu možnost "nasávat" informace přímo od zdroje, protože takhle jsem vnímala VŠ já... Přinutit se sebevzdělávat je neuvěřitelně těžký proces (alespoň pro mě) a i když se snažím moc moc makat sama, stojí mě to dost sil. Docházet do školy mě motivovalo, teď si nějak nevím rady. Pátý ročník se navíc nese v duchu "hlavnětododělatavypadnout". Nevím, proč mám tenhle pocit. Smutné.
Ale co, tohle jsou prkotiny, který teď řeší spousta lidí. A jiná spousta zase má jiné, své problémy a je z toho rozmrzelá. V podstatě jsem vám jen přilila trošku benzínu do ohně, takže se omlouvám.
Trošku pozitivně teďka, co říkáte?
Naučila jsem se kváskovat. Nevzdala jsem to s Kvasimodem, naopak si myslím, že se mi zcela náhodou podařilo vypěstovat relativně silnou kolonii kvasných bakterií, které mi pěkně nadýchaly už slušný počet chlebů. Začala jsem na snadných nehnětených, pak přidala oříšky. Pak jsem si zkusila upéct žitnou cihlu (takový ten severský chlebík z vloček, šrotu a semínek) a nakonec se po měsíčním studiu literatury vrhla na chleba s rozkvasem. Zjistila jsem, že dobrý chleba potřebuje hlavně čas. Všechno zrychlené a instantní NIKDY nebude dobré. Zjistila jsem, že dát lásku těstu se vyplatí. Že kváskování je neuvěřitelná vášeň, protože tvoříte z mouky a vody skutečně něco nadýchaného s křupavou kůrkou zároveň. Nejsem žádný spiritualista ani jiný nábožník, ale když někdo řekl, že chleba je tělo boží, vím už, co tím skutečně myslela. Stále je co zlepšovat. Na tomhle procesu mě baví, že sotva vytáhnu chleba z trouby, už se těším na to, jaký budu dělat příště. A taky jsem si po babičce ukradla pro sebe starou Remosku a vážení, asi už budu péct jedině v ní. Sledovat tím malým okýnkem, jak se uvnitř něco nafukuje a krásně zlátne, to je zážitek, jako kdybych byla zase dítě. Pečení chleba je činnost, která přede mě klade neustále nějaké výzvy. Jsem na sebe náročná a možná proto mě to pořád baví. S každým dalším těstem chci lepší chleba.
Nechala jsem si udělat kérku. Asi před rokem jsme se na ni chystaly se ségrou, že si uděláme společné sesterské tetování. Ségra ho už na rozdíl ode mě má, já se k tomu konečně dokopala až teď. Tatérka měla volno, za pár dní jsem ležela u ní na podložce v miniaturním pokojíčku - studiu. Holka jako já, zamilovaná do knižní grafiky a linorytu, její práce mi byla sympatická, navíc dělá mnou oblíbenější handpoke. Fotku sem dávat nebudu, tetování je to relativně nenápadné, na krku pod linií vlasů, když ho nechci ukázat, nemusím. Je to malý černý křížek, ségra ho má na vnitřní straně paže. Někteří možná uhodnou, proč jsme si nechaly udělat zrovna toto:-).
A ano, už mám vyhlédnuté, co tetovat dále, ale stále chci zůstat ve střídmé rovině, nepotřebuju velké kéry přes celé tělo, pořád vnímám potřebu, že to má být symbolické a souznít s mým vnitřkem. A má to být malé. Haha. Dám si dalších 5 let na rozmyšlenou, a když mi to bude připadat stále jako dobrý nápad, půjdu do toho.
Začala jsem pracovat na své diplomové práci.
Jedení podle zdravého talíře se vyplácí a konečně se opět díky jídlu cítím dobře. Objevila jsem ohromnou spoustu nových potravin, třeba špagetovou dýni, umeocet, jáhly na všechny možné způsoby, domácí ovesné mléko, divokou rýži, snídaňové kaše z čehokoliv na jakýkoliv způsob, klíčím si semínka, piju více bylinkových čajů, naučila jsem se kvasit si svou vlastní zeleninu a již zmiňované kváskování mě taky hodně baví. A zjistila jsem, že vaření potřebuje hodně času, o to lepší službu svému tělu pak dělám.
Zatímco tohle píšu, sedím v autobuse směrem k Martinovi, covid necovid, stýská se mi po něm! Nemůžu se dočkat, až za pár hodin budeme zase spolu.
Tak kváskovým chlebům, tetováním a kvašené zelenině ZDAR!