Je to tady. Uteklo tisíc a jeden den a je načase celý projekt uzavřít. Tohle je poslední článek k výzvě. Ježiši, to je smutný...

Je to tady. Čtvrté narozeniny mého internetového deníčku. A pak že je blogování mrtvý. Na Píše teda rozhodně ne (no, i když). Na Píše se to píše samo, to je to tajemství. To je ten fígl! No, každé blogové narozeniny slavím práskáním "zajímavých věcí" na

Ale jakmile je člověk šťastný, najednou to nejde. Nebo alespoň mně ne. Mám pocit viny. Mám pocit, že lidi nezajímá to, v jakém příjemném rozpoložení se nacházím. Nikdo si nechce číst o tom, jak úžasný mají jiní životy, jak se jim všechno daří a jak jsou spokojeni sami se sebou. Lidi si chtějí číst o tom, jak na hovno se ostatní mají, aby si tak nějak mohli říct: "Jo, ještě na tom nejsem TAK blbě jako on/ona." A neříkejte, že to tak není. Nemám na mysli teď, že by se lidský druh vyžíval v závisti, ale přiznejte to - blog o tom, jak skvělé je žít, dlouho nevydrží. Buď zjistíte, že autor kecá (být na vrcholu a nikdy nespadnout dolů je nemožné), nebo jede na kokeši. Být dlouhodobě spokojený je v pořádku. Ale dáte mi za pravdu, že tyhle stavy většinou netrvají věčně.

Navlíkla jsem se do maskáčového, na hlavu si narazila přilbu se svítilnou, na nohy rybářský boty (člověk nikdy neví, v čem se na výzvědách bude muset brodit, že ano, navíc metr šedesát vysoký člověk musí počítat se vším), do ruky flintu a na krk pověsila to nejdůležitější - dalekohled. Jako správný špion jsem s sebou vzala zrcadlovku s pořádným dělem objektivem a do kapsy strčila zápisník s tužkou na poznámky. Protože jakýkoliv pohyb v okolí sledovaného objektu je třeba zaznamenat. 

Třeba takhle (autentický přepis části mých poznámek):

12:00 - Pohnula se záclona. Subjekt stále uvnitř.

12:01 - Popeláři vyváží odpad. Subjekt stále uvnitř.

12:50 - Subjekt si nejspíš zatopil v kamnech. - prověřit

Je vtipný, jak my lidi máme omezený úhel pohledu. Někam jdeme a koukáme se jenom v určitém zorném úhlu, všechno ostatní míjíme bez povšimnutí. A přitom stačí kolikrát jenom zvednout hlavu a najednou zjistíte, že dům, který míjíte i 2x denně, má na fasádě ohromné busty nebo pozlacené balkonové zábradlí. Nebo že tramvaj, do které denně 4x nastoupíte, má vtipně tvarované průduchy u topení. Nebo že strom uprostřed Karlova náměstí je zvláštně sehnutý k zemi a vypadá jako modlící se jeptiška.

Chci plodit (články), jsem ve správném rozpoložení, ale do háje, moje niterné múzy, které ze mě pokaždé ždímají ty úžasný hlody (vidíte, jak si fandím, jo?), se kamsi poděly. Tak si budu muset poradit bez nich.

Drazí báječní a nadržení,

jsem zde, tentokrát v zelenobílé, abych vám po delší době představil jednu krásku z Finska, do které jsem se platonicky zamiloval. Kdysi. Bylo to kdysi, co jsem měl mužné rysy. Tímto článkem chci reagovat na předchozí Julčin článek o severských holkách. Tahle slečna, kterou vám dneska chci představit, je

Drazí milí,

právě mě kontaktoval ten parchant z vedlejšího blogu a chce vám něco říct. Ve snaze o zálohování Píšáckého blogu včetně komentářů zatížil stránky Píše.cz nadměrným přístupem a jeho IP adresa byla vyhodnocena jako nežádoucí. MoW byl identifikován jako robot. Tímto se nedostane ani na stránky Píše ani na svůj

Jako správné slovanské děvče (které je dokonce směsíci hned dvou slovanských národností, abych to jó měla posychrovaný) závidím všem ostatním národnostem to, co sama nemám.