Neberte to tak, že mi dochází nápady. Ale jo. Vlastně jo. Došly mi. Ale ne, kecám, jenom si to chci vyplnit. A došly mi nápadady.
Pro upřesnění, prvním průkopníkem tohoto řetězáku je Lyra, popularizátorkou v našich bažinách je, kdo jiný, než Tlapka. Přemýšlela jsem, jestli jsem dostatečně kompetentní něco podobného vyplňovat. Přeci jen, jsem tu teprve druhým rokem. Samozřejmě ve srovnání s místními pardály je to jako nic. ALE pro mě to znamená mnoho.
1. Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?
Matně si pamatuji, že jsem taky mívala ten klasický příšerný nic neříkající blogísek v růžové barvičce na konkurenční doméně. Psávala jsem tam hodně na téma týdne, to mě bavilo. Nic víc si o něm ale napamatuji. Asi nebyl tak úžasný, aby mi zůstal v paměti. S dovolením považuji tento blog jako první, co má nějaký smysl (v rámci možností) a hodnotu (alespoň pro mě).
2. Jaký je tvůj aktuální blog a o čem bys chtěla, aby v budoucnu byl?
Můj aktuální blog nemá žádnou formu, hlavu ani patu, nemá žádný pevně daný směr. Ve všech článcích typu "jak psát blog" píšou, že si musíte zvolit jedno téma a o něm psát. Posilování, hudba, kosmetika, běhání, koně. Můj blog takový není. Je vlastně o všem a o ničem. A přesto se najdou lidi, co ho čtou. A mě to nepřestává překvapovat. V budoucnu bych chtěla, aby to byl pořád tak trochu deníček. Aby v té záplavě nesmyslných příspěvků byly pořád nějaké záznamy o tom, jak žiju, i když ne vždy jsou to zprávy radostné. Toho jsem si vědoma.
3. Jak vznikly tvé blogové přezdívky?
Je tu něco, co jsem ještě nikdy neupřesnila. Jak ta moje přezdívka vlastně je? Hrozně tajnÉ, nebo Hrozně tajnĚ? Všimla jsem si, že na můj blog občas odkazujete (dmu se pýchou) a je zvláštní pozorovat, že každý to vidí jinak. A správná odpověď je? Já netuším :D. Domnívám se, že původně to bylo Hrozně tajné. Ale určitě na tom netrvám. Stejně mě tu většina z vás zná pod mým skutečným jménem. A někteří i pod tím nejskutečněji skutečným :-).
4. Který ze svých článků považuješ za nejlepší?
Mám ráda spoustu mých článků. Zní to nafoukaně? Já jsem na některé své příspěvky trošku pyšná. Většinou jsou to ty nejméně čtené. Paradox. Ale nejčtenější článek dle statistiky je recenze na divadelní představení Malý princ (absolutně nechápu proč :D) a následuje článek o písemných maturitách (to bych docela chápala) a nakonec články spojené s výzvou (což mě moc těší). Pokud mi ale dovolíte udělat menší reklamu, já mám ráda třeba můj článek o bohovi, článek o tom, jak by měl vypadat můj ideální muž, nebo můj cestovatelský článek, který jsem si pravidelně četla snad celou zimu.
A naopak článek, za který se tak trošku stydím, je ten úplně první. Je příšerný, trapný, nic neříkající, hrůza. A píšu v něm o průjmu. Nečtěte to nikdo, proboha!
5. Proč bloguješ?
Protože mě to baví. A protože pise.cz.
6. Lituješ někdy založení blogu?
Ne.
7. Jak dlouho plánuješ blog mít?
Samozřejmě co nejdéle. Ale nebudu to lámat přes koleno. Dokud budu mít co sdělit, budu psát. Až bude prázdno, nechám toho. Je to jednoduchý.
8. Co by sis přála do budoucnosti (nejen v souvislosti s blogem)?
Možná by vás napadlo, že bych si přála víc čtenářů a větší návštěvnost. Ale to určitě není to, po čem toužím. Vyhovuje mi to komorní prosředí. A když se po vydání článku o Malém princi zvedla návštěvnost na nějakých 90 lidí za den, byla jsem pěkně vyděšená :D. Takové šoky mi už nedělejte!
9. Co na blogování považuješ za největší výhru?
Že jsem získala přátele. A to je ta nejlepší věc, v jakou jsem při zakládání tohohle blogu ani nedoufala. První článek jsem psala s tím, pamatuji si to jako dnes, že to bude deník, nikdo to nebude číst a já si občas popláču. A hele. Narazila jsem. Je tu kopa lidí. Některé z vás jsem potkala osobně, s některými jsem v pravidelném kontaktu i mimo blog. A to je prostě něco tak úžasného!
10. Odrazoval tě někdy někdo od blogování?
Neodrazoval :-).
11. Co nejhoršího se ti během blogování přihodilo?
Žádná FBI mě nevystopovala, vláda mi blog nezakázala, takže nic tak hrozného se nestalo :D. Co se mi ovšem občas stává je, že se mi vymaže napsaný článek těsně před zveřejněním. A to je fakt k vzteku.
12. Ví tvoje rodina a okolí o blogu? Proč? Jak se k tomu staví?
Rodina ví, že píšu. Někteří přátelé to taky ví, ale adresu jsem nikdy nikomu nedala. A tím bych to asi uzavřela.
13. Tvůj největší vzor - bloger, fotograf, spisovatel, kdokoliv jiný. Nebo lidé, kterých si nejvíce vážíš.
Moc se mi nelíbí ten pojem "vzor". Protože každý máme právo na svou jedinečnost (aha, proto se teď vůbec neopičím s tímhle článkem) . Mám pár lidí, ke kterým tak nějak vzhlížím a kterých si vážím, ale jejich jména by vám nic neříkala. Ale když rozkliknete moje přátele, najdete tam lidi, jejichž blogy mám moc ráda. A to jsou moje vzory. Nebudu jmenovat, protože bych jistě na někoho zapomněla a nechci tu nikoho rozesmutnit :-). Ale miluju i spoustu blogů, co jsou mimo tuhle naší doménu. Chtěla jsem o nich udělat samostaný příspěvek. Ale přišlo mi to zbytečné, tak vám ty nejlepší dám sem, kdo se rád brouzdá po internetech, může se podívat. Mám moc ráda blog Marzii Bisognin, Tomášův blog Slovo od slova a blog jeho manželky, který se jmenuje U nás na kopečku, sympaticky čistý blog mladé slečny Anežky, známý blog Martina Selnera nebo blog o hledání štěstí. Mám moc ráda i umělecký blog Evenedu nebo velice inspirativní a roztomilý Vintage blog, který navštěvuji už docela dlouho. No a nesmím zapomenout na Boudiccu, která se nám tak trošku zatoulala (ale vlastně nezatoulala) a Chiarium.
14. Kdo tě v blogování podporuje? A pokud nikdo, proč jsi to ještě nevzdala?
Podporují mě vaše komentáře. Ty jsou pro mě tou největší podporo a hnacím motorem. Nebýt reakcí na ty moje žvásty, byla by tu stěží polovina článků.
15. Stalo se ti někdy, že by se ti kvůli blogu někdo posmíval nebo ti zasahoval do soukromí? Jak jsi to řešila a co bys poradila ostatním?
Nikdo se mi za blog neposmíval. Ale kdybych byla mladší a něco podobného zažila, nejspíš bych to neustála a vzdala to. Takhle je mi spousta věcí fuk. A taky se o mém blogu zbytečně nešířím. Nejsem úplně ten typ pisálka, co by si tisknul vizitky a všem to pořád cpal. Ba právě naopak.
A tady to vlastně všechno vzniká... Ne vždycky, samozřejmě. Ale většinou ano.
