Když se nad tím tak zamyslím, opravdu se mi zdají skoro jen samé noční můry. Už dlouho jsem neměla vyloženě veselý sen. Ale moje starosti v každodenním světě tomu odpovídají. Možná se podivíte, že tu jsou sny z loňského prosince. Je pravdou, že si poslední dobou pamatuji průměrně jeden sen za měsíc, což je opravdu málo. Navíc jsou to samé zoufalé tragické snahy o přežití, takže náladě mi moje noční snění moc nepřidá.
4. - 5. prosince ALTERNATIVNĺ UMĚLEC
Ten muž byl sám o sobě velmi podivný. Celý v černém, ověšený tunou šperků a cetek. Na každém prstě dva prsteny. Koupil si ohromný zchátralý dům, nebo spíše vilu, co už nikdo 100 let nechce, protože v ní straší. Rozhodl se ji zvelebit. Navozil do celého domu své umění. A naše učitelka třídní se rozhodla, že se na jeho umění půjdeme podívat. Celý dům praskal, skřípal, ozývaly se z něj zvláštní zvuky a skřeky smíchané s povzdechy neexistujících lidí. A všude bylo jeho umění. Z kuřecích kostí. Prohnilé maso navěšené na ramínka, zavěšené u stropu. Polomrtvé myši na hromádce, kolem dokola cestička z mouky. Špinavý flek na stěně, vše s trouchou krve. Utrhaná ptačí křídla na dveřích, otisky rukou na stropě, tisíce nedopalků na stolečku, vrstvy prachu na prastarých ztrouchnivělých skříních, krvavé cákance, zbytky a kusy mrtvolek pocházející z různých zvířat. Rohy a parohy jelenů a nosorožců s kusy masa. Vzbudila jsem se neskutečně vyděšená.
7. - 8. ledna MĚNIČ TVÁŘĺ
Maminka přivedla k nám domů úplně cizího muže, že je prý její starý známý. Ale musela někam rychle odejít, a tak jsem s ním zůstala doma sama. Postupně jsem zjistila, že ten člověk hýbe našimi věcmi, přemisťuje je a dívá se nám do šuplíků. Zakřičela jsem na něj: "Vypadněte okamžitě z našeho domu!" a on změnil tvář. Několikrát za sebou. Nejdříve vypadal jako moje kamarádka, potom nějaká slizká zrůda, moje babička, obrovský brouk, cizí tváře různých mužů měnil lusknutím prstů. Vrhla jsem se na něj a začala ho škrtit. Vzal na sebe podobu mého tatínka a začal mě přemlouvat: "To jsem já, nebij mě, nech mě, to jsem já..." ale já jsem nepolevila. Mlátila jsem ho hlava nehlava, škrtila jsem ho tak usilovně, kopala jsem ho do celého těla a tloukla mu hlavou o zem. A on celou dobu vypadal jako můj otec a já věděla, že mu moc ubližuji. Tenhle sen jsem rozdýchávala celý den.
29. - 30. ledna OBR
Pronásledoval mě. Utíkala jsem, co mi síly stačily. Běžela jsem mezi uličkami, proplétala se mezi domy a on běžel za mnou. Ohromný obr, co krok, to zemětřesení. Byl ohromný jako mrakodrap a v ruce držel kyj. Běžela jsem směrem k našemu domu. Byl to ten nejdebilnější nápad, co jsem moha udělat, rozpřáhl se a celý náš dům smetl na jedno máchnutí kyjem. Zoufale jsem zařvala a rozběhla se po poli.
"Schovat se, schovat!"ječela jsem zoufale. Začala jsem holýma rukama hrabat díru v hlíně, chtěla jsem sama sebe pohřbít. To ohromné obří tělo se přibližovalo. Byl blíž...blíž... blíž... a já jsem hrabala jako o život, věděla jsem, že každou chvilkou přijde můj konec. Že mě to ohromné monstrum zabije. Jedním máchnutím kyje. Hlína mi zalezla pod nehty, měla jsem jí plnou pusu. Ale hrabala jsem dál. Bylo to tak zoufalé...
Přes noc jsem se stala hrozně moc slavnou osobou. Měla jsem na sobě velmi drahé nadýchané šaty s dlouho vlečkou, na hlavě jsem měla super moderní účes. Mým úkolem bylo vystoupit v jakémsi obrovském prostoru, vypadalo to jako Národní divadlo. Hlediště plné lidé, hlava na hlavě, já stála na podiu našňořená jak britská princezna, v ruce jsem svírala mikrofon, na obličej mi mířilo deset horkých reflektorů a několik kamer. Podstatou bylo, že kdokoliv v obecenstvu se mohl na cokoliv zeptat a já musela odpovědět. Zvedl se můj bývalý spolužák ze základní školy, seděl asi v páté řadě, perfektně oblečený.
"Mě zajímmá tvoje budoucnost. Čím chceš být, co chceš studovat?" zakřičel na mě posměšně a odporně se zašklebil. Zrudla jsem. Začala jsem couvat do zákulisí, ale tam stáli kameramani a reportéři, strkali mě zpátky na podium, ať se nebojím a hezky odpovídám dál. Na čele mi tekl čůrek potu a šaty mě začaly nepříjemně škrtit. Obecenstvo se začalo straně smát, účes na hlavě se mi ve vteřině rozpadl, vypadala jsem jako nějaká trapná parodie. Výsměšně se mi pošklebovali, ukazovali si na mě a popadali se za břicha.
S cizím lidmi na úplně cizím místě, blízko cizího parku. Ocitla jsem se uprostřed čehosi, ale bylo to krásné. Krásný park, skrze stromy bylo vidět moře, obrovské lodě, vzduch voněl, listy stromů jemně šuměly, cestičky byly vysypány jemným pískem. Míjela jsem obrovské barokní budovy s nádhernými balkony, kolem jezdily kočáry, vezly urozené dámy. Keře perfektně sestřižené do různých tvarů, fontánky, kopečky z nejzelenější trávy, kterou jsem kdy viděla. Omámeně jsem se procházela a plaka. Bylo to tak krásné.
Opět se mi zdála další noční můra. Omylem jsem nahlédla do jakéhosi pokojíčku a spatřila jsem tam 2 muže, jak na zemi klečí na ženě a rdousí jí. Jeden jí škrtil, ošklivě jí mačkal krk a druhý jí nasazoval jakousi masku s plynem, který ji začal rdousit. Okamžitě jsem na ně skočila a strhla té dívce masku z tváře. Zhluboka se nadechla a vytřeštila oči. Utekla jsem z toho pokoje, co mi nohy stačily, venku jsem narazila na mého strýce a požádala ho o telefon. Chtěla jsem okamžitě zavolat policii. Ale obě ruce se mi strašně moc třásly, nebyla jsem schopná namačkat ta správná čísla. Mačkala jsem všechny klávesy, ale nedařilo se mi dát dohromady 158. Začala jsem hystericky brečet, protože pomyšlení na to, že nahoře rdousí jakousi ženu a já nejsem schopná zmáčknout ani správnou klávesu na telefonu, mě děsilo. Mačkala jsem klávesy, zděšeně mazala nesmyslné kombinace čísel a zase se snažila vyťukat ta správná čísla, ale telefon mě zrazoval. Nikdo mi nechtěl pomoci, všichni na mě koukali bez jakéhokoliv zájmu a já jsem přes slzy přestávala vidět na číselník.
Bydlela jsem na okraji městečka, jehož znakem byly tmavé uličky, naleštěná kamenná podlaha a noční vrah žen. Každou noc se do ulic vydával neznámý vrah, aby zpoza rohu skočil na kolemjdoucí ženu a zardousil jí, pobodal nebo jiným způsobem chladně zavraždil. S přicházejícím ránem křik umírající ženy utichal. Bydlela jsem v malé bytečku a v noci se ráda vykláněla z okna. Doléhaly ke mně výkřiky, zvuky zápasu, krvavé chropnění a jekot. Neutichající jekot ženského hrdla. Nikdo s tím nic nedělala. Každou noc jedna oběť. A já se slzami v očích poslouchala ty zvuky, které vydává vyděšený člověk co tuší svůj blízký konec, ale přesto se nevzdává.
Mým úkolem bylo každý den vyrazit do terénu. Na krku se mi houpal veliký starý fotoaparát, měla jsem k dispozici žlutý nafukovací člun. Mou každodenní náplní bylo vyrazit na člun a fotit válku, která v přístavu propukla. Kolem mě lítaly střely, kulky mi svištěly kolem uší a já fotila válečné hrdiny topící se ve vodě a prosící o pomoc. Každou chvíli se vynořila ponorka a smetla loď plnou ozbrojených vojáků. Chytala jsem se křečovitě okraje člunu a snažila se nespadnout do vody. Na mou palubu se vysápal promočený voják a krvavými ústy ječel: "Dinosaurus! Dinosaurus!". Za chvíli se nám nad hlavami objevila ohromná hlava tyrannosaruse rexe. Z nozder mu šlehaly plameny, pálily mě na tváři. Pořád jsem se křečovitě držela člunu a prosila, aby si mě to gigantické zvíře nevšímalo. Vystrašeně jsem se vysápala na břeh a utíkala, co mi nohy stačily.
