Navlíkla jsem se do maskáčového, na hlavu si narazila přilbu se svítilnou, na nohy rybářský boty (člověk nikdy neví, v čem se na výzvědách bude muset brodit, že ano, navíc metr šedesát vysoký člověk musí počítat se vším), do ruky flintu a na krk pověsila to nejdůležitější - dalekohled. Jako správný špion jsem s sebou vzala zrcadlovku s pořádným dělem objektivem a do kapsy strčila zápisník s tužkou na poznámky. Protože jakýkoliv pohyb v okolí sledovaného objektu je třeba zaznamenat. 

Třeba takhle (autentický přepis části mých poznámek):

12:00 - Pohnula se záclona. Subjekt stále uvnitř.

12:01 - Popeláři vyváží odpad. Subjekt stále uvnitř.

12:50 - Subjekt si nejspíš zatopil v kamnech. - prověřit

Je vtipný, jak my lidi máme omezený úhel pohledu. Někam jdeme a koukáme se jenom v určitém zorném úhlu, všechno ostatní míjíme bez povšimnutí. A přitom stačí kolikrát jenom zvednout hlavu a najednou zjistíte, že dům, který míjíte i 2x denně, má na fasádě ohromné busty nebo pozlacené balkonové zábradlí. Nebo že tramvaj, do které denně 4x nastoupíte, má vtipně tvarované průduchy u topení. Nebo že strom uprostřed Karlova náměstí je zvláštně sehnutý k zemi a vypadá jako modlící se jeptiška.

Chci plodit (články), jsem ve správném rozpoložení, ale do háje, moje niterné múzy, které ze mě pokaždé ždímají ty úžasný hlody (vidíte, jak si fandím, jo?), se kamsi poděly. Tak si budu muset poradit bez nich.

Drazí báječní a nadržení,

jsem zde, tentokrát v zelenobílé, abych vám po delší době představil jednu krásku z Finska, do které jsem se platonicky zamiloval. Kdysi. Bylo to kdysi, co jsem měl mužné rysy. Tímto článkem chci reagovat na předchozí Julčin článek o severských holkách. Tahle slečna, kterou vám dneska chci představit, je

Drazí milí,

právě mě kontaktoval ten parchant z vedlejšího blogu a chce vám něco říct. Ve snaze o zálohování Píšáckého blogu včetně komentářů zatížil stránky Píše.cz nadměrným přístupem a jeho IP adresa byla vyhodnocena jako nežádoucí. MoW byl identifikován jako robot. Tímto se nedostane ani na stránky Píše ani na svůj

Jako správné slovanské děvče (které je dokonce směsíci hned dvou slovanských národností, abych to jó měla posychrovaný) závidím všem ostatním národnostem to, co sama nemám.

S T.G.M. už žádné hovory nikdo z nás nejspíš už neuskuteční, ale já mám za to dost dobrou náhradu. Dooost dobrou. Dooooooooost dobrou.

Nemáte někdo štíty proti melancholii? Ona na mě v poslední době nějak moc útočí. Samozřejmě tomu nepřidala ani moje poslední návštěva mé bývalé střední.

Udělala jsem pro děti takový pracovní list, kde o sobě napíšou základní informace. A taky trochu z toho vyleze, jak se dítě kouká samo na sebe. A někdy je to vážně drsný a zdrcující a trošku bolí to číst. Dala jsem tam třeba kolonku, do které měly napsat, jaká 3 přání by si přály. A protože jsem z některých odpovědí byla vyloženě unešená a z některých lehce dojatá, musím se s nimi podělit. A trochu si je tady vlastně schovat, protože co si nenapíšu na blog, to za čas zapomenu. Upozorňuji, jedná se o třetí třídu, tedy děti 9, 10 let.