Celé září jsem na blog kašlala. Ne, že by nebylo co sdělit, jen mi zkrátka chyběla nějaká ta malilinkatá múzička. Potřebuju k psaní záchvat vášnivé inspirace. Neříkám, že ho teď mám, spíš mě začalo pomalu mrzet, že život mi protéká mezi prsty, děje se toho tolik a já to zase nechám bez povšimnutí pominout. Tak to teda ne.

Je to důvod, proč jsem se neradovala z plnýho srdce z věcí, ze kterých jsem se radovat chtěla. Už navždycky budu mít díru v srdci a je mi jedno, jak moc klišoidně to zní.

Ježiši, to jsem potřebovala. Jsem doma sama, jedno dopoledne. Taková moje soukromá dobíječka energie.

Moc mě mrzí, že jsem tu nebyla. Ale děly se velký věci. A já je sem teď všechny trošku násilně vysypu. Nemyslím si, že by to někoho EXTRA zajímalo, je to spíš pro mě, ale třeba se najde někdo, komu se po mně stýskalo (třeba jenom i malilililinkato se počítá).

Listuji diářem, deníkem a vzpomínám. Jen tak. Je mi vedro, z podkolení jamky mi stéká pomalu kapka potu a lechtá mě na lýtku. Jsem přejedená plněné papriky v rajčatové omáčce a bublaniny. Venku voní bazén, střecha tiše praská, jak se do ní opírá slunce, a já si říkám, že tohle léto je dost dobrý. Není to pecka, která by mě vystřelila z trenek. Nezažívám sice sjíždění divoký řeky na hřbetu hladového krokodýla, lovení velryb v noci v zakázaný zátoce, chytání motýlů do síťky nebo vyjížďku na slonovi mezi krvelačnou smečku lvů. Oproti jiným mám možná absolutně nezáživný léto. Jenomže já to tak nevidím, právě naopak. Tohle léto se totiž děje ve mně...

Tohle je pro mě léto. Zmrzlina, meruňky, koláče, knedlíky, horko. Ale hlavně ty meruňky. A tohle je foodporn článek. Jen upozorňuji pro případ, že byste byli hladoví, tohle vás může stát život...

Řekla jsem si: Julie, asi je načase být trochu víc osobní, už ti to tu začíná trošku zmírat...

To se takhle jednoho krásného dne moje sestra rozhodne, že bude hrdinka naší rodiny a přihlásí se na Spartana – jeden z nejznámějších běžeckých závodů "v bahně".

Sebeláska. Nejprve musíte milovat sami sebe, abyste mohli milovat jiné. Haha. Tohle může být pravda, klidně s tím můžete souznít, neberu vám to. Ať se na mě nikdo ale nezlobí, tohle jsou příšerný řeči a nikoho, nikoho to nenaučíte uměle. Nenaučíte nikoho, aby se měl rád jenom proto, že by se měl mít rád. Lidi se budou nenávidět, vždycky. Za chyby, za špeky, za velký zadky, za hroznou pleť, za to, jak jsou nevtipný, za to, že kouří, za to, jak jsou po ránu nerudný, to je jedno. Tisíckrát na sebe budou vytahovat všechno, co na sobě nemají rádi a vy jim můžete tisíckrát říkat, ať se milujou takový, jaký jsou. Když to necítí, nikdy se mít rádi nebudou. Tečka.