Hroznetajne | Hrozně tajný deník

Celé září jsem na blog kašlala. Ne, že by nebylo co sdělit, jen mi zkrátka chyběla nějaká ta malilinkatá múzička. Potřebuju k psaní záchvat vášnivé inspirace. Neříkám, že ho teď mám, spíš mě začalo pomalu mrzet, že život mi protéká mezi prsty, děje se toho tolik a já to zase nechám bez povšimnutí pominout. Tak to teda ne.

Ježiši, to jsem potřebovala. Jsem doma sama, jedno dopoledne. Taková moje soukromá dobíječka energie.

Listuji diářem, deníkem a vzpomínám. Jen tak. Je mi vedro, z podkolení jamky mi stéká pomalu kapka potu a lechtá mě na lýtku. Jsem přejedená plněné papriky v rajčatové omáčce a bublaniny. Venku voní bazén, střecha tiše praská, jak se do ní opírá slunce, a já si říkám, že tohle léto je dost dobrý. Není to pecka, která by mě vystřelila z trenek. Nezažívám sice sjíždění divoký řeky na hřbetu hladového krokodýla, lovení velryb v noci v zakázaný zátoce, chytání motýlů do síťky nebo vyjížďku na slonovi mezi krvelačnou smečku lvů. Oproti jiným mám možná absolutně nezáživný léto. Jenomže já to tak nevidím, právě naopak. Tohle léto se totiž děje ve mně...

Řekla jsem si: Julie, asi je načase být trochu víc osobní, už ti to tu začíná trošku zmírat...

Sebeláska. Nejprve musíte milovat sami sebe, abyste mohli milovat jiné. Haha. Tohle může být pravda, klidně s tím můžete souznít, neberu vám to. Ať se na mě nikdo ale nezlobí, tohle jsou příšerný řeči a nikoho, nikoho to nenaučíte uměle. Nenaučíte nikoho, aby se měl rád jenom proto, že by se měl mít rád. Lidi se budou nenávidět, vždycky. Za chyby, za špeky, za velký zadky, za hroznou pleť, za to, jak jsou nevtipný, za to, že kouří, za to, jak jsou po ránu nerudný, to je jedno. Tisíckrát na sebe budou vytahovat všechno, co na sobě nemají rádi a vy jim můžete tisíckrát říkat, ať se milujou takový, jaký jsou. Když to necítí, nikdy se mít rádi nebudou. Tečka.