Jsem majitelkou poměrně objemného vlasového porostu a za svůj život jsem toho na svou hlavu slyšela hodně. Jsem člověk, co moc neumí přijímat lichotky, a tak mě pochvalná slova většinou uvádí do rozpaků. Někdy mi jsou komentáře o mých vlasech docela nepříjemné. Je pravda, že jsem se už naučila hodit to za hlavu, ale stejně se vždycky najde někdo, kdo má potřebu říct něco vtipného a myslí si, jak je originální. Ve skutečnosti jsem ten kec slyšela už nejmíň milionkrát.

Dnes mám silné nutkání, takovou potřebu vyjádřit vděk za to, jaké mám štěstí, že žiju zrovna v tomhle časoprostoru... Tohle je takový můj druh poezie. Nemusíte tomu rozumět. Je to úplně v pořádku. 

Na netu najdete kopu návodů, nápadů, inspirací a rad, jak, proč, kde, do čeho nebo kdy psát deník. Proč by tedy tenhle článek měl být jiný? Není. Jenom jsem ho prostě psala já. Lol. Tenhle rok budu asi nějaká upřímná.

Aneb po delší době zase něco z toho osobnějšího soudku. A opět raději upozorňuji dopředu... hodně tady fňukám. 

Můj již tradiční článek, kterým uzavírám kalendářní rok. 

Naše Vánoce...

Včera, v den mého svátku 10. prosince nás navždy opustila moje milovaná babička. Strašně moc se mi po tobě stýská, babi. Hrozně moc. 

Budu upřímná, nevěřím na tebe. Vlastně ani na jednu z tvých podob, na kterých se někdy někdo dohodl, protože se nemohli rozhodnou, kdo vlastně jsi (takže se rozhodli, že budeš všechno najednou, ale tak to nechme na jindy).

Pokud jste přišli na to, jak číst tenhle text, gratuluji. Vlastně negratuluji. Hned zjistíte proč. Jestli jsem tu teď dlouho nebyla, nesmíte se na mě zlobit. Prostě jsem na to neměla. Nešlo to.

Již pátý článek o mých splněných úkolech z výzvy 101/1001!!!