By mě zajímalo, jestli si nějaký čtenář ještě pamatuje, jak jsem před třemi lety dělala rozhovor s mojí úžasnou sestřičkou. Bylo jí tehdy 15 let. A mně přišlo jako dobrý nápad si rozhovor zopakovat (což bylo jeho tehdejším cílem) když jí je 18. Už dopředu vyspoileruji – její odpovědi mě překvapily a myslím, že je vidět, jak se jako člověk změnila. A v něčem zase nezměnila vůbec.

Jestli jsem tenhle semestr nadávala na školu a na to, jak máme slabý přednášky a nic moc mě nebaví (vážně, mám pocit, že jsem se VNITŘNĚ skoro neobohatila a drcení se na test obohacování rozhodně není!), zastínila bych jeden předmět, který mi toho dal fakt hodně. Možná taky proto, že nekončil testem, a já se nestresovala myšlenkami "co všechno z toho, co říká, bude chtít u zkoušky panebože", ale užívala jsem si to, že se dovídám nový věci.

Napište za mě někdo, prosím, článek, protože já toho nejsem schopná. Prostě se nemůžu dokopat. A přitom toho mám za sebou tolik. A tady ani čárka. Je mi to líto. Protože můj blog-smeťák schraňuje všechno zajímavý. A teď je tu obrovský kráter. Tak já do něj dám trošku izolační pěny, ať to není tak poznat.

Mám děsně moc ráda jednu moji vyučující na výtvarku. Ne proto, že je mladá a hezká, ale protože je inteligentní a nebojí se jít myšlenkami pod povrch. Nebojí se jít tam, kde myšlení bolí. Jako jedna z mála lidí dnešní doby nerezignovala na lidské myšlení a umí si klást otázky, kterých se jiní bojí, protože na ně neumí najít odpověď. A když mi doporučila knihu se

Jeden týden...

Je to tady. Uteklo tisíc a jeden den a je načase celý projekt uzavřít. Tohle je poslední článek k výzvě. Ježiši, to je smutný...

Je to tady. Čtvrté narozeniny mého internetového deníčku. A pak že je blogování mrtvý. Na Píše teda rozhodně ne (no, i když). Na Píše se to píše samo, to je to tajemství. To je ten fígl! No, každé blogové narozeniny slavím práskáním "zajímavých věcí" na

Ale jakmile je člověk šťastný, najednou to nejde. Nebo alespoň mně ne. Mám pocit viny. Mám pocit, že lidi nezajímá to, v jakém příjemném rozpoložení se nacházím. Nikdo si nechce číst o tom, jak úžasný mají jiní životy, jak se jim všechno daří a jak jsou spokojeni sami se sebou. Lidi si chtějí číst o tom, jak na hovno se ostatní mají, aby si tak nějak mohli říct: "Jo, ještě na tom nejsem TAK blbě jako on/ona." A neříkejte, že to tak není. Nemám na mysli teď, že by se lidský druh vyžíval v závisti, ale přiznejte to - blog o tom, jak skvělé je žít, dlouho nevydrží. Buď zjistíte, že autor kecá (být na vrcholu a nikdy nespadnout dolů je nemožné), nebo jede na kokeši. Být dlouhodobě spokojený je v pořádku. Ale dáte mi za pravdu, že tyhle stavy většinou netrvají věčně.

Navlíkla jsem se do maskáčového, na hlavu si narazila přilbu se svítilnou, na nohy rybářský boty (člověk nikdy neví, v čem se na výzvědách bude muset brodit, že ano, navíc metr šedesát vysoký člověk musí počítat se vším), do ruky flintu a na krk pověsila to nejdůležitější - dalekohled. Jako správný špion jsem s sebou vzala zrcadlovku s pořádným dělem objektivem a do kapsy strčila zápisník s tužkou na poznámky. Protože jakýkoliv pohyb v okolí sledovaného objektu je třeba zaznamenat. 

Třeba takhle (autentický přepis části mých poznámek):

12:00 - Pohnula se záclona. Subjekt stále uvnitř.

12:01 - Popeláři vyváží odpad. Subjekt stále uvnitř.

12:50 - Subjekt si nejspíš zatopil v kamnech. - prověřit