Moje žití v Praze má neuvěřitelný množství výhod, třeba hroznou spoustu jídla kolem a nekonečný přísun zábavy (ano, moje první výplata už je v tahu). Rozhodla jsem se, že nebudu sedět na prdeli a konečně po 5 letech studia a odříkání toho, že jsem nikdy neměla na nic čas a vždycky se musela večer vracet na autobus, si dopřeju kulturu a dám do toho celou výplatu, prostě budu chodit na výstavy a kina a kupovat si knížky, až z toho budu celá zahlcená a na psychiatra. Komu tohle souvětí přijde moc dlouhý, souhlasím, mně taky.

Vlastně by stačilo napsat jedno jediné slovo a celý tenhle článek by dostal hned ze začátku svou pointu a další kyndy by byly netřeba – státnice. Ale měsíc tu nic nepřistálo a můj blog bude mít narozeniny, tak se sluší na něj alespoň trošku plivnout, přeleštit skla, aby se neřeklo, že na to seru totálně.

No, podivně. Bála jsem se, že rok 2021 bude přelomový, strašně moc se toho změní a mně se rozpadne pohodlná půda pod nohama. A přesně to se stalo, že jo.

Venku šikmo sněží, v poli za domem stojí jeřáb, nezávidím těm, co v této zimě musí pracovat venku a nemají na výběr. Sedím v chladném pokoji (můj pokoj je vždycky chladný a myslím, že díky tomu nebývám tolik nemocná) a přemýšlím, co budu dnes dělat...

Tak jsem si četla článek na svém oblíbeném portálu Heroine (mimochodem – předplatila jsem si jako dárek pro sebe i jejich časák a jako správná emancipovaná feminista se cítím víc feministicky a emancipovaně). A tam jsem chytila skvělou myšlenku: "Neznám snad nikoho, kdo by na období puberty vzpomínal s bůhvíjakým nadšením. Rádi se vracíme do bezpečí dětství, ale u puberty to tak jednoznačné není. Puberta je totiž prostě trapná. Pro ty, co ji prožívají, i pro jejich okolí. Těžko uvěřit, že by se do ní někdo chtěl dobrovolně vracet." (Zdroj)

Málem jsme na to zapomněla. Když Martin řekl, že málem zapomněl na SMSky pro lidi na nový rok, tak jsem si řekla, že já málem projela tenhle můj článek, co je mým milým zvykem si pro sebe na konci roku psát. Většinou ho syntetizuji z článků, ale protože jsem jich letos tolik nenapsala, jde to ztěžka. Ale přeci jen to byl velmi silný rok a ne, o coroně psát nebudu, páč jsem z ní unavená.

No, protože nám korona trošku vlezla do životů a také významně zasáhla (zmrvila) třetí sraz, rozhodli jsme se v kooperaci s Mowem a Rebarborkou o pokus.

A já vlastně ani nevím proč. Ne, že by mě nebavilo psát si blog. Ale vlastně jo, nebaví. Sedím u počítače NEUSTÁLE. Jsem přesvědčená, že moje páteř už má tvar kopírující můj pracovní stůl a s každým odklopením notebooku mi umírá jedna mozková buňka. Po téhle vysoké škole budu mít 10 dioptrií, krunýř na srovnání obratlů a antidepresiva.