Jednou jsem si dělala osobnostní test a tehdy mi vyšlo něco, co nade mnou stále ještě visí. Máte tendence inklinovat k revolučním hnutím a novým politickým směrům. Při vzniku komunismu byste byla nejvěrnější a nejodhodlanější komunistkou. Zkrátka byla bych to já, kdo by si uvázal rudej šátek a šel v komoušským průvodu jako vlajkonoš.

To jsem se takhle jednou bavila s Adou o tom, jak kouká se svým zbrusu novým manželem na filmy. S hrdostí mi řekla, že vybírá pro ně dva filmy a zatím vždycky vybrala dobře. A pozor – že v létě spolu viděli úžasných neuvěřitelných zázračných 18 filmu. Osmnáct. Osmnáct filmů. Vyprskla jsem a řekla si, že my s Martinem asi nebudeme v pořádku, když někomu jinému 18 přijde jako neuvěřitelně MOC. My nejsme v pořádku, ale že by nás to trápilo...?

Setkali jsme se asi před rokem. Hned na poprvé to byla láska na první pohled, prostě kýč jak stehno. Co si budeme povídat, myslím na něj ve dne v noci. Každou noc se těším, až se zase setkáme a každý den bez něj postrádá smysl.

Zvláštní vzduchoprázdno zažívám vždycky, když sedám do vlaku směr Praha. Nemůžu se tomu ubránit, je to, jako kdyby část mě zmizela, zůstala v jiném městě, v jiné posteli, jako kdyby vás někdo vykradl, a vy jste najednou neměli absolutně nic. Vydlabaný hrudník, prázdnou hlavu, oči zalitý slzami. Temno v hlavě, divně po těle. Lepkavě, smutně, zimomřivě.

Celé září jsem na blog kašlala. Ne, že by nebylo co sdělit, jen mi zkrátka chyběla nějaká ta malilinkatá múzička. Potřebuju k psaní záchvat vášnivé inspirace. Neříkám, že ho teď mám, spíš mě začalo pomalu mrzet, že život mi protéká mezi prsty, děje se toho tolik a já to zase nechám bez povšimnutí pominout. Tak to teda ne.

Je to důvod, proč jsem se neradovala z plnýho srdce z věcí, ze kterých jsem se radovat chtěla. Už navždycky budu mít díru v srdci a je mi jedno, jak moc klišoidně to zní.

Ježiši, to jsem potřebovala. Jsem doma sama, jedno dopoledne. Taková moje soukromá dobíječka energie.

Moc mě mrzí, že jsem tu nebyla. Ale děly se velký věci. A já je sem teď všechny trošku násilně vysypu. Nemyslím si, že by to někoho EXTRA zajímalo, je to spíš pro mě, ale třeba se najde někdo, komu se po mně stýskalo (třeba jenom i malilililinkato se počítá).

Listuji diářem, deníkem a vzpomínám. Jen tak. Je mi vedro, z podkolení jamky mi stéká pomalu kapka potu a lechtá mě na lýtku. Jsem přejedená plněné papriky v rajčatové omáčce a bublaniny. Venku voní bazén, střecha tiše praská, jak se do ní opírá slunce, a já si říkám, že tohle léto je dost dobrý. Není to pecka, která by mě vystřelila z trenek. Nezažívám sice sjíždění divoký řeky na hřbetu hladového krokodýla, lovení velryb v noci v zakázaný zátoce, chytání motýlů do síťky nebo vyjížďku na slonovi mezi krvelačnou smečku lvů. Oproti jiným mám možná absolutně nezáživný léto. Jenomže já to tak nevidím, právě naopak. Tohle léto se totiž děje ve mně...

Tohle je pro mě léto. Zmrzlina, meruňky, koláče, knedlíky, horko. Ale hlavně ty meruňky. A tohle je foodporn článek. Jen upozorňuji pro případ, že byste byli hladoví, tohle vás může stát život...