Si připadám teď, jako když objevíte zapomenutou krabičku s pokladem, kterou jste si vyrobili, když jste byli malí. Vnitřek pro vás tehdy znamenal strašně moc. Ztvrdlá žvýkačka, postavičky z kinder vajíček, zpuchřelé gumičky do vlasů s plastovými sedmikráskami, ulepené zmačkané samolepky, které jste vyhandlovali na hřišti za jiný ulepený zmuchlaný samolepky. No dneska je pro vás ten vnitřek spíš takovou připomínkou něčeho, co už nikdy nebudete a má to divnej patos a vůni a je vám ze sebe spíš blbě. Protože jste velký, prostě takovýhle klišé dneska budeme řešit... Ministerstvo zdravotnictví varuje - Julie je vlastně pořád stejná trapka. 

Nepíšu blog, protože žiju život. Netvrdím, že vy, co ho píšete, žádný život nemáte, ale já to zkrátka mám jako na houpačce. Buď nevím co se sebou, tak píšu o sobě, nebo naopak moc dobře vím, co se sebou, tím pádem nepotřebuju dál přemýšlet o sobě. Dává to smysl?

Říkám si a nadávám si, jak málo čtu. V knihovně platím jednu pokutu za druhou, protože blokuju u sebe doma super knížky, na které čeká pěknou frontu celkem dost lačných čtenářů (mám nasyslenou Mornštajnovou, nového Třeštíka, Rowlingovou nebo Šikmý kostel, vidíte, můj vkus eňoňuňo). Ale prostě nemám už mozkovou kapacitu si večer sednout ke knize. Jsem unavená a vyšťavená, chci spíš přijímat hotový obrazy, nebudovat si je v hlavě. Je to konzumní a smutné, ale přiznávám si to a těším se zase na období, kdy se mi bude chtít číst, protože vím, že zase přijde.

Dle amerického psychologa Arthura Arona existuje celkem 36 otázek, které se nejprve od obecných témat dostávají až k samé intimitě jedince. V momentě, kdy si na ně odpovíte s protějškem, se s velkou pravděpodobností stane, že se do vás zamiluje.

Moje žití v Praze má neuvěřitelný množství výhod, třeba hroznou spoustu jídla kolem a nekonečný přísun zábavy (ano, moje první výplata už je v tahu). Rozhodla jsem se, že nebudu sedět na prdeli a konečně po 5 letech studia a odříkání toho, že jsem nikdy neměla na nic čas a vždycky se musela večer vracet na autobus, si dopřeju kulturu a dám do toho celou výplatu, prostě budu chodit na výstavy a kina a kupovat si knížky, až z toho budu celá zahlcená a na psychiatra. Komu tohle souvětí přijde moc dlouhý, souhlasím, mně taky.

Vlastně by stačilo napsat jedno jediné slovo a celý tenhle článek by dostal hned ze začátku svou pointu a další kyndy by byly netřeba – státnice. Ale měsíc tu nic nepřistálo a můj blog bude mít narozeniny, tak se sluší na něj alespoň trošku plivnout, přeleštit skla, aby se neřeklo, že na to seru totálně.

No, podivně. Bála jsem se, že rok 2021 bude přelomový, strašně moc se toho změní a mně se rozpadne pohodlná půda pod nohama. A přesně to se stalo, že jo.