Komentáře k článku: Sním a nejde to zastavit
myfantasyworld: Víš, co by bylo úplně nejlepší? Udělat to, sbalit se, koupit letenku a odletět. Ale vím, že to není jednoduché udělat, protože jsou věci, které jen tak nemůžeš na nějaký čas opustit, i když bys hodně chtěla.
V tom, že máš pocit, že je něco venku a protéká ti to mezi prsty ti rozumím také to tak mám, i když časově bych si mohla dovolit se sebrat a někam odjet, jenže bez větší finanční rezervy si to netroufám.
Někdy je potřeba si pobrečet, dostat ty pocity ze sebe a ono je pak najednou líp. Přeji aby takových chvil, kdy jsi šťastná bylo více. *mala*
hroznetajne: Já vím, že by to bylo fajn. A i kdyby to dopadlo špatně, prostě by se stalo něco "přelomovýho", nějaká změna. Ale na to mám asi moc závazků a povinností v "tomto" světě :-(.
Vyrazit ven se dá i bez větších financí. Musí se ale hodně slevit z komfortu a mít na to povahu. Jednou to ale určitě udělám :-).
Děkuji Ti moc za milý komentář *srdce*!
chaostheory®pismenkuje.cz: souhlas s Fantasy. neni nic lepsiho a uzitecnejsiho nez nekam vypadnout. cestovani cloveka zmeni a vidi svet uplne jinak.
skola tu bude porad, prace potom taky, a vzdycky bude nejaky duvod proc NEjet. o to vic by to clovek delat mel :)
jinak ja mam opacny pocit v zivote - opak toho, ze bych byla moc se vsim propojena. naopak mi prijde, ze jde vsechno mimo me.
hroznetajne: Já vím, já vím, , já vím, ale prostě... teď na to není vhodná chvíle, ale na druhou stranu, to nebude možná nikdy. Uvidím, třeba v létě bych něco takového zkusit mohla :D.
Jo, většinou se cítím stejně jako ty, že jsem taková izolovaná od vnějšího prostředí, teď jsem to ale měla po dlouhé době naopak. A nevím, co z toho je lepší *nevi*.
jsmejenlidi: Máš to moc hezky napsané. Očividně jsi taky hodně přemýšlivá a vnímavá. Pocit, že ti život protéká mezi prsty je nepříjemný. Chtěli bychom svůj život prožít co nejlépe, protože čas, který tady máme je značně omezený. Věčně nás ale něco drží při zemi a brání nám to například v cestování nebo zkoušení nových věcí atd., ale někdy to i přes to musíme udělat, abychom se mohli v životě posunout dál. Doufám, že brzy někam vycestuješ nebo si alespoň nějak okořeníš každodenní život a nechvíli uvízneš v přítomnosti :).
hroznetajne: Děkuji *slunce*. Hezky vyjádřeno. Nebo nejsem dostatečně "bohémští", abychom dělali nečekaná rozhodnutí. Já jsem třeba hrozně ustrašená a paranoidní, podle mě bych to odbourala, kdybych postě někam vyrazila. Nevím :D. Hlavně naši nejsou úplně nakloněni představě mě na cestách, stačí to doma naznačit a hned je oheň na střeše. Pro mě bude tohle asi největší překážkou. Ale chápu je :D.
Děkuji Ti moc za milý komentář *srdce*!
editt: Život protéká mezi prsty ... a nic nového se neděje. Někdy mám podobný pocit. Taky bych se nejradši sbalila a někam odjela. Ale umět to. A mít na to odvahu.
mow: Nechci tě urazit, Tajnůstkářko, ale tohle je asi to nejlepší, co jsi napsala. Rozumím ti přesně, ale zároveň ne. Některý věci neovlivníš, třeba to, že už tu nejsou tvoji milovaní. To bohužel nejde. Stejně tak nejde lusknutím prstů vykouzlit životní láska. Teď hned a tady, někdo, kdo tě dostane do kolen, zamotá ti hlavu tak, že tvůj krk bude vypadat jako vánočka. Možná se cítíme oba prázdní, možná nám něco chybí, ne možná, ale určitě. Přitom oba žijeme v úplných rodinách, kde nás mají rádi, jsme zdraví, nežijeme v bídě.
Život je ve svý podstatě hrozně limitující, protože zásadními rozhodnutími ovlivňujeme nejenom svůj život, ale i životy lidí kolem nás. Takže kdybys na rok sekla se školou a frnkla třeba na rok do Austrálie, tví živitelé by asi nebyli úplně nadšení. A zase jsme u toho, co občas řešíme s Raduš - kde je ta hranice mezi tím, co chce jeden, a s čím okolí nesouhlasí. Do jaký míry má člověk brát ohled na druhý a kdy si naopak prosadit něco přes odpor druhých? Ideální stav je ten, kdy okolí chápe, že některý věci dělat musíš, abys byla šťastná, i když je okolí považuje za pitomost a blbost, a ty zase chápeš, že některý věci dělat nemůžeš, protože jimi tak trochu okolí nervuješ.
Já bych se strašně rád nechal někým pobláznit, chtěl bych se zamilovat, zašukat si. Ale vím, že bychom museli překonat spoustu překážek, že bych dotyčné zkomplikoval život a možná tak trochu i svojí rodině, nevím. A život sám je dost komplikovanej. A tak si to kompenzuju přes kamarádky, hlavně Chemickou, který jsem poslal ponožky s chobotnicí, žralokem a velrybou. A tričko, kde je v kočárku šroubek, kterýho tlačí matka (tričko se jmenuje Správná matka:-D). Proč? Možná proto, abych zažil ten pocit koupit nějaký holce něco na sebe.
Klíč je možná v tom nacházet uspokojení v maličkostech, protože mám jeden mozek, funkční jen pravou ruku, jeden penis a jeden počítač. A s tímhle musím vystačit většinu svýho života. Jsi mnohem méně limitovaná než já. Víš, co mi kdysi řekla Sladká?
"Je tvou povinností si ten život užít, jak nejlíp dokážeš!"
A posledních 8 let to tak dělám, už se tolik neřídím názory druhých, dřív ano. A dokonce mi to vyhovovalo. Ale jak roky šly a můj život stál pořád za větší hovno, začal jsem být sobečtější a už tolik neřeším, co by dělali nebo nedělali druhý. Druhý taky nejsou na vozejku. Takže dělám věci, který mě občas dostávají do konfliktu s okolím, ale člověk se tím nesmí nechat vyvést z míry. Jsem špatný člověk? Neřekl bych. Pomáhám druhým, rodinu ani kamarády nenechávám ve štychu, ale ve svých pětatřiceti fakt nepovažuji za nutné se v některých věcech obhajovat. Takže člověk má žít i podle svých představ, měl by brát samozřejmě i ohled na druhé, protože když bude žít výhradně jen podle sebe, může být obviněn ze sobectví.
Když budu žít výhradně podle představ druhých, sice nebudou konflikty, okolí bude spokojeno, ale budu spokojený já? Jednou si to cestování, Julčo, budeš muset prosadit. Já tvý rodiče chápu, znám to taky - některýma nápadama je holt stresujeme. A protože je máme rádi, asi bychom je měli stresovat co nejméně. Ale co když jde o věc, která má pro tebe zásadní význam?
Chápu, že jako potomci musíme do určité míry poslouchat, ale většina rodičů považuje za zcela automatické, že potomci poslouchají. A do určitého věku by to tak skutečně mělo být. Ale je otázka, jestli jsi povinna poslouchat i ve 20? Pomáhat ano, ale napadlo mě, jestli by tví rodiče ve svých 20 "uměli" poslouchat svoje rodiče?
A někdy je prostě nezbytný jít proti vlastním rodičům, to neznamená, že je nemáme rádi nebo že jsme sobci, to znamená, že myslíme i na sebe.
Jo, a moc se mi nelíbí ta věta: "Dokud tě živíme, tak budeš poslouchat!", protože to je velice nebezpečné souvětí, neb když je potomek trochu střelec a je mu aspoň 18, může se naštvat, třísknout dveřma a říct: "Bye!"
---
mow.pise.cz
mow: Já bych řekl, že rodina je založena na dobrovolnosti a ochotě se přizpůsobovat, přičemž každý z nás si tu ochotu nastavuje sám. Mám dokonce teorii, že 20 až 25 let se přizpůsobujou rodiče dětem a 20-25 let se přizpůsobujou děti rodičům, přičemž ty druhý určitě víc. A možná právě proto je tak málo párů ochotných bydlet s rodiči, protože většina rodičů má tendenci i ve značně pokročilém věku potomstva jim kecat do života. Člověk jim to nemůže mít za zlý, když jsou zvyklý, že značnou část života potomek poslouchá, a pak si najednou mají zvykat, že už je dospělej a že si nemusí do toho života nechat kecat, a nemusí se striktně řídit tím, co rodiče chtějí.
Proto si tolik lidí bere radši hypotéky na 25-30 let než riskovat pošramocení rodinných vztahů dvougeneračním bydlením. To samozřejmě fungovat může, ale vyžaduje to snahu od obou stran a velkou porci respektu, kdy rodiče přistupujou ke svým potomkům úplně stejně, jako by přistupovali k sobě samým. A totéž platí i pro potomky. Pak to může fungovat bez problémů.
---
mow.pise.cz
mow: A naposled - mít sny je důležitý. Sny nám občas pomáhají přežít nesnáze života. Dokud člověk sní, má se na co těšit. A na rozdíl ode mě, ty se jednou tý životní lásky dočkáš, nemám o tom nejmenší pochybnost;-) Hele, a jak to, že mě nemáš v Přátelích? Ty mě nemáš ráda? Já pak nemůžu číst tvý zaheslovaný články a dost mě to sere*smich*
---
mow.pise.cz
hroznetajne: Mowe, děkuji ti za komentář, který mnou zase pohnul :-). Dojal jsi mě, myslím, že přesně něco takového jsem asi potřebovala slyšet. Jsem strašný realista, který se snaží myslet prakticky, ale jsou prostě dny, kdy si dovolím snít a ono to bude asi spíše na škodu, nevím.
Ano, to je přesně to. Oba dva máme více méně to nejdůležitější k přežití. Jsme materiálně zajištění a jsme obklopeni lidmi, kteří nás mají rádi. Takže vlastně nemáme právo být nespokojení. Ale ono to není tak snadné, viď :-).
Radovat se z maličkostí docela zvládám, ale občas nastane chvíle, kdy mi to asi nestačí. Nebo nevím, co se stane, ale prostě se to přepne a moje skromnost vůči nárokům na sebe samou mě začne srát a říkám si, proč do háje nechci od života víc. Proč se spokojuji s málem?! Jenomže pak přijde pocit nevděku a zase se vracím na začátek. Nevím, jestli je problém v tom, že jsem materiálně i emočně hodně závislá na své rodině. Už si dokonce přiznávám, že žít na koleji nebo v bytě bych asi nezvládla psychicky, protože mám pocit, že mám prostě velký pouto s domovem. Jenomže být celý život doma s maminkou a nezlobit, dělat jenom dobré věci a nosit jedničky mi nepřipadá jako úplně dobře prožitý období. Chci něco jinýho, ale taky vím, že to jiný bych možná ani nezvládla. Připadám si ubohá...
Dokud tě živíme, budeš poslouchat - tohle jsem nikdy neslyšela. Nikdy mi to nikdo neřekl, na druhou stranu, já se tím tak trochu nevědomky řídím. Mám pocit vděku, ale ten mě zase svazuje v mých vlastních rozhodnutích. Takže furt dokola to samé.
Ale věřím, že jednou se prostě naseru a někam odjedu a bude to fajn, jenom teď na to není vhodná chvíle. Takže si to naplánuji, oznámím to a bude to :-). Až budu připravená, tak se to stane. A tebe samozřejmě zvu :-)!!!
Můj limit přátel na píše je bohužel omezený, takže vždycky někoho musím vymazat, abych jiného mohla prodat, ale už jsi tam :-), neboj, chyba napravena, nemusíš být nasraný :D!
mow: Díky, nasranost vypnuta*smich* S tím, co píšeš, by nám pomohl psycholog. Ale myslím si, že ho trochu mohu zastat. Určitě by ti řekl, že máš primárně jít za tím, co tě těší, a nalézat odvahu. Jenže to by většina rodičů musela být psychology.
Víš, Julčo, ono možná nic jako dobré nebo špatné chování neexistuje, samozřejmě kromě vražd, znásilnění, krádežím, fyzického i psychického týrání. A ani jedno rodičům neděláme. Většinou reagujeme podle pocitů, a tam neexistuje "dobře" nebo "špatně", protože vnímání toho je značně subjektivní. Pokud budeš žít podle představ druhých, bude to většinou v pohodě, pokud budeš žít podle sebe, a okolí to bude považovat za špatné, může tě to dostávat do konfliktu s blízkými.
Žádná objektivní pravda neexistuje, někdy se chovají blbě rodiče, i když to schovávají za sebelepší myšlenky, jindy se chovají blbě děti. Je to jen o pocitech, které v nás druzí vyvolávají, nebo které mi vyvoláváme v druhých. A dokud žijeme a dýcháme tenhle vzduch, tak se zpovídáme jen vlastnímu svědomí. Až vydechneme naposled, bude naše skutky soudit Šéf nahoře nebo dole.
Takže pokud by ti čistě náhodou někdy rodiče řekli, že jsi nevděčná, jenom proto, že děláš něco, s čím nesouhlasí, je jen na tobě, jestli tomu názoru uvěříš, nebo ne. Taky to může být trošku citová manipulace. A pokud ty sama budeš mít čistý svědomí, že ses ve většině případů chovala správně, protože NIKDO není schopný ve 100% případů a celoživotně jednat, jak druzí očekávají, nemáš se čeho bát. Je to totiž pravda založená na pocitech a ta nikdy nemůže být objektivní. Jestli existuje někdo, kdo se s rodiči nikdy nehádal, tak to znamená, že myslel, uvažoval a jednal jako oni, byl by de facto jejich kopií. A to by bylo trochu ujetý, ne?
Je v podstatě naší povinností se chovat k lidem v našem nejbližším okolí co nejlíp. Dost rodičů si myslí, že by si děti měly vážit toho, co pro ně rodiče dělají, protože to není samozřejmost, a částečně je to pravda. Na stranu druhou, váží si rodiče těch potomků, kteří poslouchají, doma bez keců pomáhají, kladou jen minimální odpor a tak? Neřekl bych. Mnozí totiž tohle považují za samozřejmost, ale ona to taková samozřejmost není. Teď si tě, Julí, vezmu trochu do huby a fakt nemyslím na erotický hrátky*haha*
Vem si, kdybys chlastala, fetovala, hrála automaty a na ulici by sis vydělávala tělem. To je problém, to bys mamce a tátovi dávala "kouř", to by měli právo ti vyčítat. Ale značná část rodičů bohužel vidí svý pseudokonflikty s potomky jako to nejhorší, přitom jde reálně o prkotiny. Takže až si budeš vydupávat nějaký to cestování, vzpomeň si na tenhle komentář a něco z něj použij. Vůbec to neber tak, že tě štvu vůči tvým rodičům, jen jsem prostě přesvědčený, že mám pravdu. Tak jako nikdy v životě. A že rodiče jsou podobně nedokonalé bytosti s výskytem chyb jako my potomci.
---
mow.pise.cz
mow: Každý jsme primárně sobec, někdo víc, někdo méně. Za svou rodinu bych klidně položil život, věnoval orgán, ani na sekundu bych neváhal. Přitom daleko hůř se mi dřív vzdávalo určitých plánů. Je to paradox, a myslíš, že to tak má většina - je daleko snazší pro někoho něco udělat, někomu pomoci, půjčit prachy, něco koupit. Ale skutečně nejvyšší level je schopnost vzdávat se věcí, co nás naplňujou. Je jednodušší pro někoho něco udělat než se pro někoho něčeho vzdát. Takže až budeš "bojovat" za cestování, a rodiče budou nesouhlasit, zkus jim připomenout všechny ty časy, kdy ses chovala správně, což taky není samozřejmost. Ale sáhni k tomu jen v případě, pokud by ti to chtěli nějak drsně rozmlouvat. Nejde přece argumentovat jen tím, že zrovna teď děláš něco, s čím nesouhlasí, ale že jsi se povětšinou chovala dobře, tak si můžeš jednou za čas postavit hlavu, tedy pokud si ji nestavíš každý. Hodný rodiče nejsou automatika, ale hodný děti taky ne.
---
mow.pise.cz
mow: OPRAVA: "Je to jen o pocitech, které v nás druzí vyvolávají, nebo které MY vyvoláváme v druhých." TAKOVÁ HRUBKA OŠKLIVÁ, ZKURVENÁ, NO FUJ!:-)
---
mow.pise.cz
hroznetajne: Jo, já obecně konflikty moc nezvládám. Teda ne, že bych se občas nehádala, spíš je potom v sobě řeším a rozebírám zleva zprava a strašně se užírám, takže se prostě vždycky snažím jít cestou nejmenšího odporu, hlavně nikomu nedělat potíže. A tohle na sobě prostě občas nesnáším :D.
Myslím, že by mi naši nikdy neřekli, že jsem nevděčná. Moje odcestování by moje mamka odnesla infarktem, ani by nic nemusela říkat. Takové ty výčitky, že jsme nevděčné děti atp. se u nás nedějí, naštěstí. Ale možná je to tím, že jsme si zatím (ani já, ani sestra) nepostavily hlavu. Zatím nebylo proč. My cestujeme společně, takže to není tak, že bychom byli celá rodina zalezlí doma od začátku do konce roku. Jenom jsem prostě ještě nikam nešla sama a chtěla bych to vyzkoušet, to je celý. Mám to povolené, ale až budu starší. A to je zase to stejné. Já už se cítím starší, ale stejně se neodvažuji cestování doma zmiňovat *zed*. Navíc mám dost starostí se školou, takže na to teď není moc prostor. Uvidím v létě.
Psycholog by mi možná řekl, že svým správným chováním se snažím odčinit něco, co se stalo, když jsem byla menší. A já to tak možná trochu cítím a nemůžu se toho zbavit. Takže ono to možná bude trošku složitější, ale nechme to být :-). A k psychologovi jsem se chystala už hodněkrát, jenomže tuším, o čem se nakonec budu muset bavit a to bych asi nezvládla. Respektive se o tom nechci bavit NIKDY v životě, nechci to vyslovovat, natož na to myslet. Takže tak :D.
Děkuji Ti za tvé komentáře, Mowe! *pusa*
mow: Mně by to taky naši neřekli, byl to jen příklad. Jo, a já se taky snažím nebýt potížista:-) Jo, psychologové tě někdy rozeberou tak, že se člověk cítí ještě hůř:-) Nechtěl jsem tě svými komenty pitvat, nezlob se... Jen to měl být můj pohled na věc.
---
mow.pise.cz
hroznetajne: V pořádku, nic se neděje, neomlouvej se :-). Kdybych nechtěla odpovědět, neodpovím :-).
A za tvůj pohled na věc jsem vděčná, díky! *pivo*
tlapka: Semestr sice začal, ale o víkendu bys určitě do bot prásknout mohla. ;-)
"Proč přestáváš snít, když se probudíš?" ;-)
boudicca: Podobné stavy jsem mívala na střední - učení, brigáda, učení, přes víkendy taneční soutěže. Rat race, brr. *bzum* Snění je důležité, ale ještě důležitější je umět ty sny, aspoň některé, realizovat. Teď v březnu je ideální možnost podat si přihlášku třeba na letní workcamp, na tábor jako vedoucí, na nějakou zajímavou stáž... Možností je spousta, tak vzhůru do toho. Jinak se z toho kolečka každodenních povinností nevymaníš.
hroznetajne: To jo, máš pravdu :). Na léto už samozřejmě nějaké plány mám :). Myslela jsem teď spíše něco neplánovaného :).
Děkuji Ti za komentář *slunce*!
adil: Julie,tvé vyznání o pocitech a o vnímání toho co se v tvé duši děje jsi napsala moc hezky. V komentářích máš na to hodně odpovědí, a obšírný komentář od MOW hodně napovídá, že cestička životem je neustálý boj...A o něčem snít je potřeba,a když tě potká štěstí mnohé se může i splnit a tohle ti opravdu přeje jedna 73 roků stará a životem zocelená babča*srdce*
---
adil.pise.cz
hroznetajne: Děkuji *pusa*!
Je to důležité, ale zase toho nesmí být moc :). A je pravda, že já to prostě občas přeženu...
rebarbora: Krásně jsi vystihla, jak se občas taky cítím - někdy člověka prostě ty každodennosti doslova drtí *houpy* Ale snít je potřeba a k tomu třeba vyrazit aspoň sem tam někam o víkendu, mně to hodně pomáhá, že člověk vypadne z toho kolotoče :)
hroznetajne: Děkujii *slunce*! Já to mám tak, že celý týden jsem vlastně POŘÁD na cestách. Neustálé dojíždění atp... Takže o víkendu jsem ráda, že jsem doma. Ale pak si uvědomím, že vlastně jezdím jenom jednu trasu a o víkendy dělám stále to stejné... Takže se budu muset asi dokopat někam vyrazit, sakra :D.
brutally-honest: Sníh už naštěstí roztál a jaro bude přát výletům a novým zážitkům :- )