Než jsem tam jela, řekla jsem si, že se z toho pokusím udělat nejlepší lyžák v mém životě. Nechtělo se mi tam, měla jsem lenošivou náladu a neskutečně jsem se musela přemáhat. A taky jsme museli mít běžky, které mě děsily v mých snech už od prvního ledna. 

Jsem zase nad něčím přemýšlela. Veřejně si teď zakazuji tohle dělat, protože z toho většinou nevzejde nic dobrýho ani užitečnýho. No...

Lidi, minulý týden jsem udělala nejlepší věc na světě. Udělala jsem zkoušku z matiky a za odměnu jsem šla do galerie. Úplně sama. Strávila jsem celé 4 hodiny ve Veletržním paláci, který jsem měla téměř celý sama pro sebe. A nehorázně jsem si to užila.

Jsem majitelkou poměrně objemného vlasového porostu a za svůj život jsem toho na svou hlavu slyšela hodně. Jsem člověk, co moc neumí přijímat lichotky, a tak mě pochvalná slova většinou uvádí do rozpaků. Někdy mi jsou komentáře o mých vlasech docela nepříjemné. Je pravda, že jsem se už naučila hodit to za hlavu, ale stejně se vždycky najde někdo, kdo má potřebu říct něco vtipného a myslí si, jak je originální. Ve skutečnosti jsem ten kec slyšela už nejmíň milionkrát.

Dnes mám silné nutkání, takovou potřebu vyjádřit vděk za to, jaké mám štěstí, že žiju zrovna v tomhle časoprostoru... Tohle je takový můj druh poezie. Nemusíte tomu rozumět. Je to úplně v pořádku. 

Na netu najdete kopu návodů, nápadů, inspirací a rad, jak, proč, kde, do čeho nebo kdy psát deník. Proč by tedy tenhle článek měl být jiný? Není. Jenom jsem ho prostě psala já. Lol. Tenhle rok budu asi nějaká upřímná.

Aneb po delší době zase něco z toho osobnějšího soudku. A opět raději upozorňuji dopředu... hodně tady fňukám. 

Můj již tradiční článek, kterým uzavírám kalendářní rok. 

Naše Vánoce...