Jsou teď v tomhle období těžší chvilky, ale jinak si nemám na co stěžovat. Můj život je přesně takový, po jakém toužím, když mám ve škole tolik shonu, že začnu zapomínat doma hlavu. Začínal si semestr a já jsem se zuby nehty držela, abych neztratila motivaci, abych se psychicky nezhroutila, protože se mi praxe kryly s druhým oborem, seminárek přibývalo, všude na nás valily jednu povinnost za druhou. Začátek školy prostě znamená, že všude jenom posloucháte, co je výstupem a jak dlouhá má být stať číslo milion dvestěpět. A vždycky mě stojí mnoho sil to ustát hlavně v hlavě.

Můj blog dnešním dnem slaví 5 let své existence, a tak jsem mu chtěla upéct dort (což se nepodařilo, leda jsem měla ráno oslavnou čokoládovou koblihu od Marťovy maminky) a rozhodla se, že už nebudu psát idiotský článek typu "co o mně ještě nevíte", protože toho víte o mně už docela dost.

Jaký je?

Ležím si takhle v postýlce s Martinem na drátě a koukáme spolu na ten všemi milovaný a všemi nenáviděný pořad o pečení (vy víte jaký, já tu nebudu dělat reklamu na pořad, který je placený z našich koncesionářských poplatků, kašli kašli) a Julii to zase chytlo. Bylo to jako záchvat alergického kašle, ne a ne se toho zbavit, furt mi to dráždilo mandle. Zavzpomínala jsem na své úspěšné makronkové peklo a rozhodla se do toho pustit znovu, tentokrát to z Itáli a Francie šmiknout rovnou do Rakůs.

Možná si někdo vzpomene, jak jsem byla loni v červenci na Rammsteinech, který přidali druhý koncert, a díky tomu jsem se na ně mohla jít číhnout. Show to byla neuvěřitelná a ve mně se po delší době zase probudilo moje metalový patnáctiletý srdce, který jsem do teď, nevím proč, zalepovala trapnýma slaďákama. Ještě nejsem učitelka, takže tenhle článek můžu napsat, haha.

Můj boy mi pořád říká, jak jsem dokonalá a chytrá a úspěšná a já už nevěděla, jak ho mám přesvědčit o opaku, tak jsem se jednoho mlžného rána rozhodla, že udělám svoje první makronky.

Jsem stará vykopávka, což mi neustále připomíná mé okolí, které mi dokazuje, že si pravidelně neaktualizuji slovník. Abyste rozuměli, já se celý život cítím starší, než jsem. Aby má iluze "staroby" byla dokonalá, rozvěsila jsem si po pokoji starý obrazy a chodím zásadně v tom, v čem chodí ženy po 40 (kecám, holky po 40 chodí líp oblíkaný než já). Ne, bez vtípků, prostě mám ráda všechno, co nějak prošlo časem. Včetně lidí. Haha. Ne, pardon, tohle bylo neslušné.

No, konečně je to tady, konečně se můj línej zadek dokopal k vyhodnocení největšího Píšáckého průzkumu, který kdy byl v historii Píše uskutečněn. Děkuji moc všem, co se zapojili. Dotazník bylo možné vyplnit od 25. května 2019.

Můj vstup do nového roku byl poměrně krušný. Fyzicky mě bolelo vrátit se na jeden týden do školy (teď už mám zkouškové). Takhle demotivovaná a nešťastná z něčeho, co MUSĺM, jsem fakt dlouho nebyla. A taky si to vybralo svou daň – vzbudila jsem se s příšernou bolestí v krku. Jenomže škola se neptá, škola nastaví stoprocentní docházku. Narychlo jsem ještě dělala úkoly na matematiku (zjistila jsem, že zvládám počítat součinové čtverce u filmu, haha) a znechuceně se dostavila do školy.