Jezdím do Prahy tak často, že už si pomalu ani neuvědomuji, kolem čeho to každý den vlastně chodím a na co se koukám. A tak jsem se jednu sobotu přidala k davu turistů a koukala se na tu krásu jejich očima. Očima, který obdivují každý pitomý domeček. A tohle je jeden z těch článků, kde je málo písmenek, ale o to víc obrázků. Je to takový můj malý uchovávač vzpomínek. Takový můj pamatováček :).

Mám jeden takový malý alternativní vesmír, ve kterém se rodí děti jenom lidem, kteří se doopravdy milují. 

No, řekněme, že se prostě roztrhl pytel s novými aktivitami a zážitky a to, čím jsem trávila veškeré dny, to se nějak odsunulo do pozadí. Zmizely počítač, čtení knih, seriály, filmy. Ale zase mám čas na úplně jiné věci.

Tohle je už šestá sada splněných úkolů! Není jich sice deset, ale už si to žádalo se k výzvě zase nějak přihlásit, takže tady je splněná sedmička! Hele, plní to tu ještě někdo? Já mám pocit, že už to všichni dokončili, až na mě :-(.

Je to tu, dnešním dnem jsem na této prapodivné doméně už tři roky, vedu tu prapodivný blog, potkávám tu stejně prapodivné lidi, jako jsem já. A celé je to prostě prapodivně krásné a já stále nechápu, proč sem vlastně, lidi, chodíte. Vždyť jsem prapodivná...!

Jsem si vědoma toho, že snáře nejsou nejoblíbenějšími články mého blogu. A vůbec se nedivím těm, co to nečtou. Mě by to asi taky moc nebavilo. Ale tohle je už 4. snář! A když si zpětně pročítám ty šílenosti, co se mi v noci zdály, docela se u toho bavím. Takže tohle nebude zřejmě pro všechny, ale doufám, že se někteří z vás pobaví. Třeba nad mým těhotenstvím, nad tím, jak jsem špatná tanečnice nebo nad tím, jak jsem zase nechala někoho zemřít (no, to je spíš k pláči). Mezi jednotlivými sny jsou obrovské časové rozestupy. Je to proto, že si několik měsíců své sny nedokážu zapamatovat, jsou to takové neuchopitelné útržky bez příběhu. Ty sny s příběhem si všechny zapisuji. Máte možnost si je dole opět přečíst. 

První týden školy za mnou a já se zase točím v jakési zvláštní spirále. Kolem mě se toho tolik děje, že občas zapomínám myslet sama na sebe. Prostě vnímám okolí, vstřebávám všechny ruchy Prahy, každým pórem těla ochutnávám vzduch, pozoruji lidi kolem sebe, hlavou se mi míhá jedna myšlenka za druhou. Najednou zapomenu sama na sebe. Jako kdybych byla tak moc spojená s okolím, že najednou neexistuji.

Než jsem tam jela, řekla jsem si, že se z toho pokusím udělat nejlepší lyžák v mém životě. Nechtělo se mi tam, měla jsem lenošivou náladu a neskutečně jsem se musela přemáhat. A taky jsme museli mít běžky, které mě děsily v mých snech už od prvního ledna. 

Jsem zase nad něčím přemýšlela. Veřejně si teď zakazuji tohle dělat, protože z toho většinou nevzejde nic dobrýho ani užitečnýho. No...