Hroznetajne | Hrozně tajný deník

V rozepsaných sedí asi 7 rozdělaných článků, koukají na mě vždycky tak smutně, když se přihlásím do pise.cz. Křičí to tu na mě prázdnoutou. Vrátila jsem se k intenzivnímu psaní papírových deníků. Pero tiše škrtá o papír, brní mě ruka, písmenka se pokorně sklánějí pod tíhou mých myšlenek, které řvou zpoza rohu mojí mysli, emoce by se ze mě daly stáčet do sudu. Jako víno. A pak bych je prodávala v zašpuntovaných lahvích lidem, kteří emoce postrádají. Otevřeli byste si doma lahev, přičichli ke korkové zátce, nalili si skleničku, koštli a znalecky řekli: "Ústecký svah. Trocha deprese, slzy, dávka upřímného smíchu a jiskra lásky." Znáte někoho, kdo by si něco takového koupil? Že prodávám. Levně. Haha. No, a protože se vždycky tolik vyřádím na papíře, tento elektronický zpovědník zeje prázdnotou. Strašně se za to nenávidím. Nenávidím se za spoustu věcí. Ale za to, jak jsem dělala, že pise.cz neexistuje, za to se nenávidím nejvíc ze všeho. Mám svůj život zaznamenaný. V denících, na fotkách, pro sebe. Jenomže ne pro vás. Tak snad to tímto příspěvkem napravím. Snad. Takové letem světem. Průlet srpnem.

Protože je tu někdo, kdo si myslí, že jako udává trendy, tak tu taky musíme být my, co se těch trendů dobrovolně držíme. Nechala jsem se zlákat Mečounovým řetězákem (Tlapko, pozor, někdo ti tu tiše šlape na paty), takže tady jsou mé odpovědi.

Nějak jsem se rozjela.

Pro krásu se musí tvrdě platit. Penězi a notnou dávkou bolesti. Upozornění - nečtěte, pokud se vám dělá zle z pohledu na cizí dásně a zuby (vůbec se vám nedivím).