Hroznetajne | Hrozně tajný deník

Říkám si a nadávám si, jak málo čtu. V knihovně platím jednu pokutu za druhou, protože blokuju u sebe doma super knížky, na které čeká pěknou frontu celkem dost lačných čtenářů (mám nasyslenou Mornštajnovou, nového Třeštíka, Rowlingovou nebo Šikmý kostel, vidíte, můj vkus eňoňuňo). Ale prostě nemám už mozkovou kapacitu si večer sednout ke knize. Jsem unavená a vyšťavená, chci spíš přijímat hotový obrazy, nebudovat si je v hlavě. Je to konzumní a smutné, ale přiznávám si to a těším se zase na období, kdy se mi bude chtít číst, protože vím, že zase přijde.

Moje žití v Praze má neuvěřitelný množství výhod, třeba hroznou spoustu jídla kolem a nekonečný přísun zábavy (ano, moje první výplata už je v tahu). Rozhodla jsem se, že nebudu sedět na prdeli a konečně po 5 letech studia a odříkání toho, že jsem nikdy neměla na nic čas a vždycky se musela večer vracet na autobus, si dopřeju kulturu a dám do toho celou výplatu, prostě budu chodit na výstavy a kina a kupovat si knížky, až z toho budu celá zahlcená a na psychiatra. Komu tohle souvětí přijde moc dlouhý, souhlasím, mně taky.

No, podivně. Bála jsem se, že rok 2021 bude přelomový, strašně moc se toho změní a mně se rozpadne pohodlná půda pod nohama. A přesně to se stalo, že jo.

Tak jsem si četla článek na svém oblíbeném portálu Heroine (mimochodem – předplatila jsem si jako dárek pro sebe i jejich časák a jako správná emancipovaná feminista se cítím víc feministicky a emancipovaně). A tam jsem chytila skvělou myšlenku: "Neznám snad nikoho, kdo by na období puberty vzpomínal s bůhvíjakým nadšením. Rádi se vracíme do bezpečí dětství, ale u puberty to tak jednoznačné není. Puberta je totiž prostě trapná. Pro ty, co ji prožívají, i pro jejich okolí. Těžko uvěřit, že by se do ní někdo chtěl dobrovolně vracet." (Zdroj)