Hroznetajne | Hrozně tajný deník

Až do prvního prosince se můžete nechat šokovat v Salmovském paláci výstavou Možnosti dialogu.

To jsem se takhle jednou bavila s Adou o tom, jak kouká se svým zbrusu novým manželem na filmy. S hrdostí mi řekla, že vybírá pro ně dva filmy a zatím vždycky vybrala dobře. A pozor – že v létě spolu viděli úžasných neuvěřitelných zázračných 18 filmu. Osmnáct. Osmnáct filmů. Vyprskla jsem a řekla si, že my s Martinem asi nebudeme v pořádku, když někomu jinému 18 přijde jako neuvěřitelně MOC. My nejsme v pořádku, ale že by nás to trápilo...?

Zvláštní vzduchoprázdno zažívám vždycky, když sedám do vlaku směr Praha. Nemůžu se tomu ubránit, je to, jako kdyby část mě zmizela, zůstala v jiném městě, v jiné posteli, jako kdyby vás někdo vykradl, a vy jste najednou neměli absolutně nic. Vydlabaný hrudník, prázdnou hlavu, oči zalitý slzami. Temno v hlavě, divně po těle. Lepkavě, smutně, zimomřivě.

Je to důvod, proč jsem se neradovala z plnýho srdce z věcí, ze kterých jsem se radovat chtěla. Už navždycky budu mít díru v srdci a je mi jedno, jak moc klišoidně to zní.

Moc mě mrzí, že jsem tu nebyla. Ale děly se velký věci. A já je sem teď všechny trošku násilně vysypu. Nemyslím si, že by to někoho EXTRA zajímalo, je to spíš pro mě, ale třeba se najde někdo, komu se po mně stýskalo (třeba jenom i malilililinkato se počítá).