Bleskové zprávy z mého stresuplného života jsou zde. A trocha té fotodokumentace taky.

Takže takhle...

V hlavě jsem napsala už asi desítky článků, jenomže po jejich imaginárním sepsání jsem vždy seznala, že jsem trapná, že koronavirové vzdechy nikoho stejně nezajímají, když jsme toho všeho plní, a že budu prostě čekat, až mě jednoduše napadne, o čem psát. (zase boží super souvětí, Julie, to každého navnadí tohle číst, tleskáme)

Otevřela jsem si Rebarbořin článek a úplně jsem z něj cítila to zoufalství a nasranost, až jsem si vzpomněla, že tenhle pocit zažívám poměrně často taky a že se chci taky vybouřit.

Dost času jsem v poslední době strávila pařingem. A teď přichází úraz kamenu, svár jablka – každý si představujeme uhrovaté teenagery s kruhy pod očima, jak nepřetržitě hrajou brutální vulgární hru, až ve 3 ráno odpadnou. Tohle rozhodně nejsem já!

Jsou teď v tomhle období těžší chvilky, ale jinak si nemám na co stěžovat. Můj život je přesně takový, po jakém toužím, když mám ve škole tolik shonu, že začnu zapomínat doma hlavu. Začínal si semestr a já jsem se zuby nehty držela, abych neztratila motivaci, abych se psychicky nezhroutila, protože se mi praxe kryly s druhým oborem, seminárek přibývalo, všude na nás valily jednu povinnost za druhou. Začátek školy prostě znamená, že všude jenom posloucháte, co je výstupem a jak dlouhá má být stať číslo milion dvestěpět. A vždycky mě stojí mnoho sil to ustát hlavně v hlavě.

Můj blog dnešním dnem slaví 5 let své existence, a tak jsem mu chtěla upéct dort (což se nepodařilo, leda jsem měla ráno oslavnou čokoládovou koblihu od Marťovy maminky) a rozhodla se, že už nebudu psát idiotský článek typu "co o mně ještě nevíte", protože toho víte o mně už docela dost.

Jaký je?

Ležím si takhle v postýlce s Martinem na drátě a koukáme spolu na ten všemi milovaný a všemi nenáviděný pořad o pečení (vy víte jaký, já tu nebudu dělat reklamu na pořad, který je placený z našich koncesionářských poplatků, kašli kašli) a Julii to zase chytlo. Bylo to jako záchvat alergického kašle, ne a ne se toho zbavit, furt mi to dráždilo mandle. Zavzpomínala jsem na své úspěšné makronkové peklo a rozhodla se do toho pustit znovu, tentokrát to z Itáli a Francie šmiknout rovnou do Rakůs.

Možná si někdo vzpomene, jak jsem byla loni v červenci na Rammsteinech, který přidali druhý koncert, a díky tomu jsem se na ně mohla jít číhnout. Show to byla neuvěřitelná a ve mně se po delší době zase probudilo moje metalový patnáctiletý srdce, který jsem do teď, nevím proč, zalepovala trapnýma slaďákama. Ještě nejsem učitelka, takže tenhle článek můžu napsat, haha.