Na netu jsem při brouzdání na mých oblíbených stránkách narazila na fajn video. Někdo zpracoval do krátkého videa nejlepší hororové filmy za posledních 122 let. Video se mi moc líbilo, je to pěkně sestříhané, s hezkou hudbou a tak nějak mě to navnadilo podívat se na nějaký hororový film. (odkaz na video)

Mám tu strašně moc moc novinek, které bych si tak nějak ráda sepsala a tím pádem i zarchivovala. Jo, mimochodem, čtete svoje vlastní blogy? Protože já jo. A docela často. A podivuji se nad tím, co jsem tehdy prožívala a nad tím, že už to není pravda. A podivuji se, jak se měním. Zvenčí i zevnitř. Ne, že bych byla vyspělejší, to ne. Ale měním se. Jestli k lepšímu, to těžko říct. Každopádně si takovéhle mé články čtu nejraději. Dýchne z nich na mě ta atmosféra. Konec sebechvály. Klapka, jedeme. 

je nejskvělejší na světě, protože dovolila, abych s ní udělala rozhovor. Rozhodla jsem se, že ten stejný rozhovor bych s ní mohla udělat po několika letech znovu, schválně, jestli bude mít stejné odpovědi.

Jo, jednou jsem slibovala, že nebudu psát žádné pitomé milý deníčku, ale mně se hrozně chtělo!

Dostanu někdy odpověď na alespoň jednu z mých otázek?

Nacházím se momentálně mimo republiku, své dny trávím vyvalená u moře, v jedné ruce zmrzlinu, ve druhé opalovací krém. 

Mívám poslední dobou dost dobrou náladu. Taky k tomu mám dost pádných důvodů. Jak dlouho mi to asi vydrží, co?

Jaký je můj začátek léta?

 A je to tady. Julie se nechala vlákat do sítí a jakožto velice jednoduše ovlivnitelný člověk se rozhodla přijmout výzvu (aniž by mě do ní někdo vyzýval, ale to je fuk). 

Už 14 dní přemýšlím o čem psát. Vždycky jsem si jenom sedla, napsala kostrbatou větu, rychle ji smázla a vztekle zaklapla notebook.