Tak jo. Asi víte, deníky docela prožívám. Všechny ty časosběrný věcičky, všechno, co svým způsobem zaznamenává minulost. Žeru to neskutečně moc. Kdyby po mé babičce zbyl nějaký deník, byla bych z toho úplně u vytržení (jo, vím, číst by se to nemělo, ale přiznejme si, proč lidi asi píšou deníky? Pro sebe, ok, ale částečně i proto, aby pobavili svou tragičností další generaci, no ne?). Po babičce mi zbyly jenom milostné dopisy a lidi, musím vám říct, to je teda porce. 

Haha, schválně, kolik z vás si myslelo podle nadpisu, že jsem chytla Mowovy móresy s nahotinkama? :D

Moc tu o hudbě nepíšu. Teda píšu, ale nikdy jí nevěnuji celý článek. Jenomže tentokrát jsem zjistila, že jsem narazila na něco absolutně neobvyklého. A musím to popsat slovy, aby to získalo pevnou podobu... Zjistila jsem, že to tak často dělám. 

Loni bych z mých letních zážitků vydala už desítky článků. Ale letos? Sakra, najednou toho bylo tolik, že na samém konci je absolutně emočně vyčerpaná přesycená osoba. Dělo se toho hodně a možná by i ještě dělo, kdyby mi zbyly síly. Doma do mě neustále někdo hučí, ať se se ségrou sbalíme a jdeme se plácnout k moři. Jenomže...

Dneska mě napadla taková zvláštní myšlenka. Jak bychom vnímali sami sebe, kdyby na světě neexistovala zrcadla?

Jednou jsem se ptala ségry, co si představí, když se řekne dětství. Řekla, že si představí nás dvě, jak si hrajeme se záclonami na zahradě. Tehdy mě dojalo, že si pod tím pojmem představíme obě to stejné. Zahrada, záclony na hlavách, šátky, panenky, různé vyřazené hadry, které jsme neustále nosily jako závoje a v naší fantazii je přeměňovaly na svatební šaty. Ale když se nad svým dětstvím zamyslím o trochu víc, najednou najdu spoustu dalších věcí, které mi ho připomenou. Takže dneska s minimem textu. Nechť za mě promlouvají obrázky!

Tak jsem se po letech vrátila do Vysokých Tater. Především proto, abych znovu pokořila Rysy a taky proto, aby bylo utišeno hlasité volání srdce mého tatínka, který je prostě horomilec každým coulem a už dlouho se nesápal na nějaký ten příšerný kopec. Julie už takový kopcomil není (čti - ráda chodí dolů, nahoru už tolik ne), ale tak co jsem měla dělat. 

kolik věcí se kolem mě děje! Mně prázdniny (a teď mě budete nenávidět) začaly už v polovině června. Cítím v kostech, že tohle léto bude super. Protože posledních 14 dní nemělo chybu. Nedělám nic převratného, jenom jsem tak nějak spokojená. Vše plyne tím správným tempem.

Pamatujete, jak jsem měla být tento víkend na expedici? A vidíte tento článek? Co to dokazuje? Ano, mise neúspěšná.

a byla to chyba veliká. Nohy mám teď samý puchýř, nemůžu chodit, bolí mě záda, zadek, mám otlačené pánevní kosti od toho, jak jsem nesla těžkou krosnu. Bolí mě celý člověk. Ale zpětně asi nelituji. Protože všechno je lepší než všednost a stejnost. A expedice nabízela velké dobrodružství.