Sedmý článek plný splněných úkolů z výzvy 101 za 1001! Musím přiznat - jde mi to pomalu. Vystřílela jsem si všechny ty lehčí úkoly a na řadu přišly úkoly typu "měsíc nepít kávu" nebo "týden se nemračit". Co jsem si to provedla, vážně nechápu. 

Je až mrazivě zvláštní, jak se nás smrt jiných tak málo dotýká. Televize je toho plná. Večeříme a je nám servírovaná smrt. Skutečná smrt. Jsme automaty, které si to už ani neuvědomují. Až v určitém momentě se nás smrt dotýká. Většinou když zemře nám někdo blízký. Někdo, koho jsme znali. Je až mrazivě smutné, jak je to pravda.

Jsem někde slyšela, že člověk se nemá na nic těšit. Že pak nikdy nezažije zklamání z toho, že se očekávání nevyplnilo. Což je vlastně tak trochu pravda. Většinou to tak dělám. Nemyslet na to, nedělat si dopředu nějaké představy, protože to z 99 % je vždycky zklamání. A zvlášť u člověka s bujnou fantazií a nekonečnou představivostí, jako jsem já. Snažím se držet na zemi, moc na to nemyslet, ono to nějak dopadne, nejsem zklamaná a vše je ok.

No, původně jsem to chtěla vzdát, protože psát o ostatních lidech sice běžně dělám, ale většinou to nejsou lidi, kteří chodí na můj blog, že ano. Teď to mám dokonce znásobené, bo nás bylo docela dost.

Jsem tak přemýšlela, jak napsat originální cestovní článek, protože jak již možná víte, jsem líná mrcha je psát a navíc to moc neumím. No tak jsem se snažila vymyslet hrozně originální záznam z mé narychlo domluvené dovolené. A tady to je. Jen já a sestra.

A tento článek je odpovědí na otázku: CO JSEM DĚLALA MINULÝ TÝDEN?

Tak jo. Asi víte, deníky docela prožívám. Všechny ty časosběrný věcičky, všechno, co svým způsobem zaznamenává minulost. Žeru to neskutečně moc. Kdyby po mé babičce zbyl nějaký deník, byla bych z toho úplně u vytržení (jo, vím, číst by se to nemělo, ale přiznejme si, proč lidi asi píšou deníky? Pro sebe, ok, ale částečně i proto, aby pobavili svou tragičností další generaci, no ne?). Po babičce mi zbyly jenom milostné dopisy a lidi, musím vám říct, to je teda porce. 

Haha, schválně, kolik z vás si myslelo podle nadpisu, že jsem chytla Mowovy móresy s nahotinkama? :D

Moc tu o hudbě nepíšu. Teda píšu, ale nikdy jí nevěnuji celý článek. Jenomže tentokrát jsem zjistila, že jsem narazila na něco absolutně neobvyklého. A musím to popsat slovy, aby to získalo pevnou podobu... Zjistila jsem, že to tak často dělám. 

Loni bych z mých letních zážitků vydala už desítky článků. Ale letos? Sakra, najednou toho bylo tolik, že na samém konci je absolutně emočně vyčerpaná přesycená osoba. Dělo se toho hodně a možná by i ještě dělo, kdyby mi zbyly síly. Doma do mě neustále někdo hučí, ať se se ségrou sbalíme a jdeme se plácnout k moři. Jenomže...

Dneska mě napadla taková zvláštní myšlenka. Jak bychom vnímali sami sebe, kdyby na světě neexistovala zrcadla?

Jednou jsem se ptala ségry, co si představí, když se řekne dětství. Řekla, že si představí nás dvě, jak si hrajeme se záclonami na zahradě. Tehdy mě dojalo, že si pod tím pojmem představíme obě to stejné. Zahrada, záclony na hlavách, šátky, panenky, různé vyřazené hadry, které jsme neustále nosily jako závoje a v naší fantazii je přeměňovaly na svatební šaty. Ale když se nad svým dětstvím zamyslím o trochu víc, najednou najdu spoustu dalších věcí, které mi ho připomenou. Takže dneska s minimem textu. Nechť za mě promlouvají obrázky!