Již pátý článek o mých splněných úkolech z výzvy 101/1001!!!

Resting bitch face nebo také syndrom naštvané tváře (prostě ksicht protivný mrchy), je skutečný problém, se kterým se potýká spousta z nás. A neříkejte, že jste ještě nikdy nepotkali divně šklebící ženskou!

Život je vlastně o překonávání překážek, vyrovnávání se s různými nepohodlnými situacemi a řešení komplikací. Pro mě byl už hodně dlouhou dobu strašákem kotrmelec. Hloupý, pitomý kotrmelec na žíněnce. Už na gymplu jsem odmítala dřepnout si na zem, zabalit hlavu a překulit se. Učitelka mě tehdy nenutila.

V tomhle článku bude přesně to, co hlásá název. Nic víc, nic míň. Byl vytvořen jenom proto, aby vám vlhly ústa a stříkaly sliny (bože, Julie, jdi se léčit faktužsetonedásteboutodletotadytvlboženanebesích). Jo a tohle je teď můj nejvíc nejoblíbenější článek. Food is lav, food is lajf. Protože já se prostě UMĺM prožrat životem!

Deníčkový zápis z prvního týdne školy, aneb všichni teď na internetech píšou články typu "První den prváka na VŠ", takže jsem se taky chtěla přidat, ale nechci se opičit tak úplně. A taky jsem ani nemohla, páč jsem o rok výš. Sakra. 

ale pravda to nebyla. Julie si to zařídila a měla je znovu. Téměř 4 měsíční prázdniny. A teď jsou u konce. Strašný. Mám pocit, že naše škola začíná jako úplně poslední (trochu oxymóron, haha :D).  O to bolestivější bude návrat do reality. Všechno to na nás ve spěchu nahrnou. A já už mám poslední týden zažívací problémy, křeče v břiše a bůhví co všechno, protože tuším, že se na mě zase sesune lavina.

Víte, jak já jsem úchylná na všechny tajemstvíčka, podivnůstky a zvláštnůstky. Většina mých článků tady jsou toho celkem důkazem. 

Jako malá jsem měla strašný pocity vinny. Když jsem něco provedla, a věděla jsem, že je to fakt průser, byla jsem ochotná si useknout ruku, hlavně aby mi bylo rychle odpuštěno. Pamatuji si dodnes, jaký to byl pocit, když jsem zlobila a mamka se na mě naštvala. Měla jsem v sobě strašné provinění, které mě jedlo zevnitř zaživa.

No a protože i druhá sada otázek stojí za to, přidávám se opět k Mečounově trendu. Malinko pozdě, ale přeci.