No, řekněme, že se prostě roztrhl pytel s novými aktivitami a zážitky a to, čím jsem trávila veškeré dny, to se nějak odsunulo do pozadí. Zmizely počítač, čtení knih, seriály, filmy. Ale zase mám čas na úplně jiné věci.

Je to tu, dnešním dnem jsem na této prapodivné doméně už tři roky, vedu tu prapodivný blog, potkávám tu stejně prapodivné lidi, jako jsem já. A celé je to prostě prapodivně krásné a já stále nechápu, proč sem vlastně, lidi, chodíte. Vždyť jsem prapodivná...!

Jsem si vědoma toho, že snáře nejsou nejoblíbenějšími články mého blogu. A vůbec se nedivím těm, co to nečtou. Mě by to asi taky moc nebavilo. Ale tohle je už 4. snář! A když si zpětně pročítám ty šílenosti, co se mi v noci zdály, docela se u toho bavím. Takže tohle nebude zřejmě pro všechny, ale doufám, že se někteří z vás pobaví. Třeba nad mým těhotenstvím, nad tím, jak jsem špatná tanečnice nebo nad tím, jak jsem zase nechala někoho zemřít (no, to je spíš k pláči). Mezi jednotlivými sny jsou obrovské časové rozestupy. Je to proto, že si několik měsíců své sny nedokážu zapamatovat, jsou to takové neuchopitelné útržky bez příběhu. Ty sny s příběhem si všechny zapisuji. Máte možnost si je dole opět přečíst. 

První týden školy za mnou a já se zase točím v jakési zvláštní spirále. Kolem mě se toho tolik děje, že občas zapomínám myslet sama na sebe. Prostě vnímám okolí, vstřebávám všechny ruchy Prahy, každým pórem těla ochutnávám vzduch, pozoruji lidi kolem sebe, hlavou se mi míhá jedna myšlenka za druhou. Najednou zapomenu sama na sebe. Jako kdybych byla tak moc spojená s okolím, že najednou neexistuji.

Než jsem tam jela, řekla jsem si, že se z toho pokusím udělat nejlepší lyžák v mém životě. Nechtělo se mi tam, měla jsem lenošivou náladu a neskutečně jsem se musela přemáhat. A taky jsme museli mít běžky, které mě děsily v mých snech už od prvního ledna. 

Jsem zase nad něčím přemýšlela. Veřejně si teď zakazuji tohle dělat, protože z toho většinou nevzejde nic dobrýho ani užitečnýho. No...

Lidi, minulý týden jsem udělala nejlepší věc na světě. Udělala jsem zkoušku z matiky a za odměnu jsem šla do galerie. Úplně sama. Strávila jsem celé 4 hodiny ve Veletržním paláci, který jsem měla téměř celý sama pro sebe. A nehorázně jsem si to užila.

Jsem majitelkou poměrně objemného vlasového porostu a za svůj život jsem toho na svou hlavu slyšela hodně. Jsem člověk, co moc neumí přijímat lichotky, a tak mě pochvalná slova většinou uvádí do rozpaků. Někdy mi jsou komentáře o mých vlasech docela nepříjemné. Je pravda, že jsem se už naučila hodit to za hlavu, ale stejně se vždycky najde někdo, kdo má potřebu říct něco vtipného a myslí si, jak je originální. Ve skutečnosti jsem ten kec slyšela už nejmíň milionkrát.

Dnes mám silné nutkání, takovou potřebu vyjádřit vděk za to, jaké mám štěstí, že žiju zrovna v tomhle časoprostoru... Tohle je takový můj druh poezie. Nemusíte tomu rozumět. Je to úplně v pořádku. 

Na netu najdete kopu návodů, nápadů, inspirací a rad, jak, proč, kde, do čeho nebo kdy psát deník. Proč by tedy tenhle článek měl být jiný? Není. Jenom jsem ho prostě psala já. Lol. Tenhle rok budu asi nějaká upřímná.