Jako správné slovanské děvče (které je dokonce směsíci hned dvou slovanských národností, abych to jó měla posychrovaný) závidím všem ostatním národnostem to, co sama nemám.

Tenhle článek píšu od vzniku mého blogu už počtvrté. Působí děsně nabubřele a vychloubačně, ale já se na jeho psaní na konci roku vždycky těším. Takže tady je můj článek, kterým uzavírám kalendářní rok 2018.

Naše Vánoce 2018 obrazem...

Požádala mě ředitelka školy, kde pracuje moje mamka, jestli nechci týden zaskočit v první třídě, protože paní učitelka se potřebuje na týden zdejchnout a oni by potřebovali někoho, kdo by tam týden byl. A protože nemá Julie žádné absence ve své škole, kývla na to. A to ani netušila, jaká to bude prča.

Hele, kámo, jako upřímně, za posledních 10 let jsi mi nesplnil ani jedno z přání, o která jsem si napsala. Nemám Ti to ale za zlé, protože má přání jsou, no, budu upřímná, má přání jsou většinou nesplnitelná. Takže možná ze setrvačnosti nebo proto, abych neporušila tradici, Ti píšu znovu, ačkoliv vím, že nic z toho, co si už několik let přeji, se asi nikdy nesplní. Za poslední rok jsem se taky naučila, že prodloužit někomu život nedokážeš, ačkoliv jsem si loni nepřála nic jiného, a dokonce jsem byla ochotná vzdát se veškerých dárků až do konce svého života. A víš, musím se Ti přiznat, kdybych si letos opravdu měla něco přát, zase bych si přála, aby byl někomu prodloužen život. Jo, já vím, nejde to. Stejně jako nejde zrušit hladomor, vymazat z povrchu zemského komáry a klíšťata, potrestat všechny násilníky, nastolit mír nebo udělat všechny obyvatele na celé planetě alespoň na jeden den šťastné. Jak jsem řekla, má přání jsou nesplnitelná. Což ovšem neznamená, že je stále nemůžu mít.

Začínám se bát sem cokoliv napsat. Bylo mi totiž soukromě sděleno, že tady působím na blogu jako slušňačka, dobře vychovaná slečna, co by neřekla sprosté slovo a prostě je celá spořádaná, chodí v bílých šatičkách a co pět minut si uhlazuje ofinu.

Já trpím určitým typem masochismu. Nepotřebuju si kapat do dekoltu vosk ani se práskat důtkami, já se jednoduše psychicky deptám. Není to sice tak sexy jako ten vosk, ale podle mě to funguje dost podobně. Podzimní depinky. Kdo by je neznal. Já je u sebe doma vítám jako starý známý. Hřeju si je na prsou jako svoje děťátka, pěkně si je opečovávám, až z toho vyskakuju z kůže, jak mi hrabe. Hehe, představte si, jak by vypadal člověk, co by naráz vyskočil z kůže... Úplně vidím, jak ta kůže s plesknutím dopadá na zem a před vámi stojí jenom krvavá osvalená postava. Dobře, teď ten obraz už nikdy nevyženu z hlavy. Gratulace.

Teda ne, že by sobota byla nějakou mojí osobní hranicí týdne, ale když jsem si ji zvolila jako svůj článkový den, tak asi určitou hranicí bude. Minimálně pro tento blog. Jehož smysl mi poslední dobou trochu uniká...

Koukáte se na DVTV? Já docela jo. Vlastně je DVTV důvod, proč někdy zajdu na Facebook (dobře, druhý důvod jsou fotky cizích králíku, ale pšt...). Ty komentáře pod jejich příspěvky totiž zbožňuju. 

Tak jo, měli jsme tu věci, které nikdy nepochopím, brzy poté přišly otázky, na které nikdo nemá odpověď a je načase sepsat věci, co mě séřou. Prostě proto.