Hroznetajne | Hrozně tajný deník

Jsem stará vykopávka, což mi neustále připomíná mé okolí, které mi dokazuje, že si pravidelně neaktualizuji slovník. Abyste rozuměli, já se celý život cítím starší, než jsem. Aby má iluze "staroby" byla dokonalá, rozvěsila jsem si po pokoji starý obrazy a chodím zásadně v tom, v čem chodí ženy po 40 (kecám, holky po 40 chodí líp oblíkaný než já). Ne, bez vtípků, prostě mám ráda všechno, co nějak prošlo časem. Včetně lidí. Haha. Ne, pardon, tohle bylo neslušné.

Můj vstup do nového roku byl poměrně krušný. Fyzicky mě bolelo vrátit se na jeden týden do školy (teď už mám zkouškové). Takhle demotivovaná a nešťastná z něčeho, co MUSĺM, jsem fakt dlouho nebyla. A taky si to vybralo svou daň – vzbudila jsem se s příšernou bolestí v krku. Jenomže škola se neptá, škola nastaví stoprocentní docházku. Narychlo jsem ještě dělala úkoly na matematiku (zjistila jsem, že zvládám počítat součinové čtverce u filmu, haha) a znechuceně se dostavila do školy.

Jako malá jsem chtěla být učitelka. Buzerovat ostatní, poučovat a děla chytrou, sázet pětky červenou propiskou a dávat poznámky. Byla jsem taková malá ambiciózní mrcha. Nevím, jak moc jsem se změnila, upřímně doufám, že trochu jo. Ostatní už tolik nešikanuju, snažím se být milá a v poznámkách už nevidím smysl. Takže asi lepší...

Tak jsem oželela další týden s mým fešákem a rozhodla se sobotu nevěnovat ani sociologii, ani moderním dějinám a ani morfologickému rozboru pro prvostupňové žáky a ani tomu mému fešákovi. Rozhodla jsem se setkat téměř po 4 letech s bývalými spolužáky ze střední a jít se podívat na naši bývalou školu.

Až do prvního prosince se můžete nechat šokovat v Salmovském paláci výstavou Možnosti dialogu.