Rekapitulace měsíce dubna mě velice bavila, tak nějak se ohlédnout za rameno, pochválit si to všechno (pozor, tady něco smrdí... není to samochvála?) a jít zase dál. Nebudu se pouštět do hlubokých myšlenek, nebojte se, na to jsou tu jiní.

Prostě jsem se Vám chtěla pochlubit, jak jsem se pěkně napila a trochu to přehnala. Protože se mi to rozhodně nestává často.

Že je mé sexy tělo bronzové se ROZHODNĚ říct nedá. Jsem ten nejbělejší chodící sýrový tvaroh v historii lidstva. Ale nevadí. Zase jsem byla na chvíli u mé jediné lásky - u moře.

Ráno mě bolelo v krku. Přiznávám se, taky jsem k tomu neuměla 14 stránek sacharidů na chemii a celou kostru latinsky na biologii, ale kvůli této příšerné nemoci, jež mě znenadání postihla a zachvátila, jsem musela zůstat doma.

Nechtěla jsem, ale silně ve mně zakořenilo nutkání, že bych si tento měsíc měla zrekapitulovat, ohlédnout se zpět a říct si: "Julie, tvůj život není zbytečný!" tak uvidíme...

Co v životě fakt nedávám je poslouchat vyjadřovací schopnosti lidí, kteří jsou absolutně nemastní neslaní.

V podstatě nerozumím dnešnímu módnímu výstřelku (pokud to tak můžu nazvat) TAGŮM. Vůbec jsem nepochopila jejich princip, ale myslím si, že to vymysleli lidé, kteří se nudili PLUS strašně rádi píší o sobě. Ale protože je ve mě kousek  (nebo možná větší kus) sebestředného egoisty, tak jsem si namluvila, že Vás hrozně zajímám.

Vydala jsem se na výlet do Terezína. Zrovna dnes byl přenádherný den a já ho strávila v muzeích, krematoriu a koncentračním táboře. Upozornění pro čtenáře: tohle je článek plný fotek!!! (a spousty smutného k tomu...)