Jednou jsem se ptala ségry, co si představí, když se řekne dětství. Řekla, že si představí nás dvě, jak si hrajeme se záclonami na zahradě. Tehdy mě dojalo, že si pod tím pojmem představíme obě to stejné. Zahrada, záclony na hlavách, šátky, panenky, různé vyřazené hadry, které jsme neustále nosily jako závoje a v naší fantazii je přeměňovaly na svatební šaty. Ale když se nad svým dětstvím zamyslím o trochu víc, najednou najdu spoustu dalších věcí, které mi ho připomenou. Takže dneska s minimem textu. Nechť za mě promlouvají obrázky!

Tak jsem se po letech vrátila do Vysokých Tater. Především proto, abych znovu pokořila Rysy a taky proto, aby bylo utišeno hlasité volání srdce mého tatínka, který je prostě horomilec každým coulem a už dlouho se nesápal na nějaký ten příšerný kopec. Julie už takový kopcomil není (čti - ráda chodí dolů, nahoru už tolik ne), ale tak co jsem měla dělat. 

kolik věcí se kolem mě děje! Mně prázdniny (a teď mě budete nenávidět) začaly už v polovině června. Cítím v kostech, že tohle léto bude super. Protože posledních 14 dní nemělo chybu. Nedělám nic převratného, jenom jsem tak nějak spokojená. Vše plyne tím správným tempem.

Pamatujete, jak jsem měla být tento víkend na expedici? A vidíte tento článek? Co to dokazuje? Ano, mise neúspěšná.

a byla to chyba veliká. Nohy mám teď samý puchýř, nemůžu chodit, bolí mě záda, zadek, mám otlačené pánevní kosti od toho, jak jsem nesla těžkou krosnu. Bolí mě celý člověk. Ale zpětně asi nelituji. Protože všechno je lepší než všednost a stejnost. A expedice nabízela velké dobrodružství.

Tak jo. Vydávat příspěvky přesně v sobotu, jak jsem byla zvyklá, asi už prostě nezvládám. Ale co už, kašlu to. Vždyť je to jedno. Na tom nezáleží.

Píšu vždycky v takových divných záchvatech nějaké silné emoce, která mnou prostě zatřese od základu. Ležím v posteli, koukám na strop, okusuju tužku a pak to prostě přijde. Začne hrát písnička, která jednoduše zapadá do té atmosféry a úplně přesně vystihne svým tempem můj tep. A mnou projede elektrika a mně je jasný, že extáze už je tady.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Modrý nešvar, abych byla přesnější. Abych byla úplně nejpřesněší - Atlas hub. A kdo se stále nechytá, prostě sprostě Facebook.

Dne 21. května jsem si napsala do svého papírového deníku...

Jezdím do Prahy tak často, že už si pomalu ani neuvědomuji, kolem čeho to každý den vlastně chodím a na co se koukám. A tak jsem se jednu sobotu přidala k davu turistů a koukala se na tu krásu jejich očima. Očima, který obdivují každý pitomý domeček. A tohle je jeden z těch článků, kde je málo písmenek, ale o to víc obrázků. Je to takový můj malý uchovávač vzpomínek. Takový můj pamatováček :).