Hroznetajne | Hrozně tajný deník

Naše Vánoce 2018 obrazem...

Hele, kámo, jako upřímně, za posledních 10 let jsi mi nesplnil ani jedno z přání, o která jsem si napsala. Nemám Ti to ale za zlé, protože má přání jsou, no, budu upřímná, má přání jsou většinou nesplnitelná. Takže možná ze setrvačnosti nebo proto, abych neporušila tradici, Ti píšu znovu, ačkoliv vím, že nic z toho, co si už několik let přeji, se asi nikdy nesplní. Za poslední rok jsem se taky naučila, že prodloužit někomu život nedokážeš, ačkoliv jsem si loni nepřála nic jiného, a dokonce jsem byla ochotná vzdát se veškerých dárků až do konce svého života. A víš, musím se Ti přiznat, kdybych si letos opravdu měla něco přát, zase bych si přála, aby byl někomu prodloužen život. Jo, já vím, nejde to. Stejně jako nejde zrušit hladomor, vymazat z povrchu zemského komáry a klíšťata, potrestat všechny násilníky, nastolit mír nebo udělat všechny obyvatele na celé planetě alespoň na jeden den šťastné. Jak jsem řekla, má přání jsou nesplnitelná. Což ovšem neznamená, že je stále nemůžu mít.

Já trpím určitým typem masochismu. Nepotřebuju si kapat do dekoltu vosk ani se práskat důtkami, já se jednoduše psychicky deptám. Není to sice tak sexy jako ten vosk, ale podle mě to funguje dost podobně. Podzimní depinky. Kdo by je neznal. Já je u sebe doma vítám jako starý známý. Hřeju si je na prsou jako svoje děťátka, pěkně si je opečovávám, až z toho vyskakuju z kůže, jak mi hrabe. Hehe, představte si, jak by vypadal člověk, co by naráz vyskočil z kůže... Úplně vidím, jak ta kůže s plesknutím dopadá na zem a před vámi stojí jenom krvavá osvalená postava. Dobře, teď ten obraz už nikdy nevyženu z hlavy. Gratulace.

Koukáte se na DVTV? Já docela jo. Vlastně je DVTV důvod, proč někdy zajdu na Facebook (dobře, druhý důvod jsou fotky cizích králíku, ale pšt...). Ty komentáře pod jejich příspěvky totiž zbožňuju. 

Tak jsme si celý týden lámala hlavu s tím, co sem v sobotu zase pověsím. Někdy mi stačí pustit si písničku, která absolutně přesně zrcadlí můj aktuální stav a už se to ze mě řine jak krev z tepny, vyhřeznu svoje myšlenky do jednoho článku, očistím mysl a jedu dál (no, většinou jdu spát). Jenomže tenhle týden jsem byla tak zvláštně pasivní. Doopravdy jsem prožívala jenom jednu věc - výtvarný kurz. Škola ještě nezačala, ale výtvarkáři (tedy my, co máme specializaci výtvarnou výchovu) jsme měli první tři dny v tomto týdnu výtvarný kurz, jakýsi úvod do našeho budoucího tvoření.