Hroznetajne | Hrozně tajný deník

Jako malá jsem chtěla být učitelka. Buzerovat ostatní, poučovat a děla chytrou, sázet pětky červenou propiskou a dávat poznámky. Byla jsem taková malá ambiciózní mrcha. Nevím, jak moc jsem se změnila, upřímně doufám, že trochu jo. Ostatní už tolik nešikanuju, snažím se být milá a v poznámkách už nevidím smysl. Takže asi lepší...

Dnes je tomu rok, co jsem napsala onen osudný článek, po jehož přečtení si jeden místní fešák řekl, jaká jsem chudinka a že mi nabídne svou společnost.

Jednou jsem si dělala osobnostní test a tehdy mi vyšlo něco, co nade mnou stále ještě visí. Máte tendence inklinovat k revolučním hnutím a novým politickým směrům. Při vzniku komunismu byste byla nejvěrnější a nejodhodlanější komunistkou. Zkrátka byla bych to já, kdo by si uvázal rudej šátek a šel v komoušským průvodu jako vlajkonoš.

Setkali jsme se asi před rokem. Hned na poprvé to byla láska na první pohled, prostě kýč jak stehno. Co si budeme povídat, myslím na něj ve dne v noci. Každou noc se těším, až se zase setkáme a každý den bez něj postrádá smysl.

Celé září jsem na blog kašlala. Ne, že by nebylo co sdělit, jen mi zkrátka chyběla nějaká ta malilinkatá múzička. Potřebuju k psaní záchvat vášnivé inspirace. Neříkám, že ho teď mám, spíš mě začalo pomalu mrzet, že život mi protéká mezi prsty, děje se toho tolik a já to zase nechám bez povšimnutí pominout. Tak to teda ne.