Můj tradiční bilanční blemc plný vychloubačných keců.  Můj nejoblíbenější článek. Tak nějak si díky němu uvědomuji, že žiju.

Jako malá jsem chtěla být učitelka. Buzerovat ostatní, poučovat a děla chytrou, sázet pětky červenou propiskou a dávat poznámky. Byla jsem taková malá ambiciózní mrcha. Nevím, jak moc jsem se změnila, upřímně doufám, že trochu jo. Ostatní už tolik nešikanuju, snažím se být milá a v poznámkách už nevidím smysl. Takže asi lepší...

Tak jsem oželela další týden s mým fešákem a rozhodla se sobotu nevěnovat ani sociologii, ani moderním dějinám a ani morfologickému rozboru pro prvostupňové žáky a ani tomu mému fešákovi. Rozhodla jsem se setkat téměř po 4 letech s bývalými spolužáky ze střední a jít se podívat na naši bývalou školu.

Dnes je tomu rok, co jsem napsala onen osudný článek, po jehož přečtení si jeden místní fešák řekl, jaká jsem chudinka a že mi nabídne svou společnost.

Až do prvního prosince se můžete nechat šokovat v Salmovském paláci výstavou Možnosti dialogu.

Jednou jsem si dělala osobnostní test a tehdy mi vyšlo něco, co nade mnou stále ještě visí. Máte tendence inklinovat k revolučním hnutím a novým politickým směrům. Při vzniku komunismu byste byla nejvěrnější a nejodhodlanější komunistkou. Zkrátka byla bych to já, kdo by si uvázal rudej šátek a šel v komoušským průvodu jako vlajkonoš.

To jsem se takhle jednou bavila s Adou o tom, jak kouká se svým zbrusu novým manželem na filmy. S hrdostí mi řekla, že vybírá pro ně dva filmy a zatím vždycky vybrala dobře. A pozor – že v létě spolu viděli úžasných neuvěřitelných zázračných 18 filmu. Osmnáct. Osmnáct filmů. Vyprskla jsem a řekla si, že my s Martinem asi nebudeme v pořádku, když někomu jinému 18 přijde jako neuvěřitelně MOC. My nejsme v pořádku, ale že by nás to trápilo...?

Setkali jsme se asi před rokem. Hned na poprvé to byla láska na první pohled, prostě kýč jak stehno. Co si budeme povídat, myslím na něj ve dne v noci. Každou noc se těším, až se zase setkáme a každý den bez něj postrádá smysl.

Zvláštní vzduchoprázdno zažívám vždycky, když sedám do vlaku směr Praha. Nemůžu se tomu ubránit, je to, jako kdyby část mě zmizela, zůstala v jiném městě, v jiné posteli, jako kdyby vás někdo vykradl, a vy jste najednou neměli absolutně nic. Vydlabaný hrudník, prázdnou hlavu, oči zalitý slzami. Temno v hlavě, divně po těle. Lepkavě, smutně, zimomřivě.

Celé září jsem na blog kašlala. Ne, že by nebylo co sdělit, jen mi zkrátka chyběla nějaká ta malilinkatá múzička. Potřebuju k psaní záchvat vášnivé inspirace. Neříkám, že ho teď mám, spíš mě začalo pomalu mrzet, že život mi protéká mezi prsty, děje se toho tolik a já to zase nechám bez povšimnutí pominout. Tak to teda ne.