Po delší době vás všechny zdravím.

Čekám velký příval blog.cz uprchlíků a ráda bych poznamenala na začátek takovou pichlavou poznámku – Pise.cz drží jako skála pevná a navíc je administrátorem občas i aktualizováno, takže já jsem na svou blogovací domovinu náležitě pyšná a děkuji, že tu stále můžeme být. Ačkoliv já tu teď teda nejsem, ale toho si možná nikdo ani nevšimnul.

Tak jsem si řekla, že vás zase zpravím o událostech uplynulých týdnů. Úspěšně jsem zvládla týdenní brigádu v krámě. Ve většině případů chodili naštěstí milí lidi, ale občas dorazila i invidua, která se ke mně chovala, jako kdyby jim ten krám patřil, dosti přehlíživě a zpatra. Tyhle typy lidí mě neuvěřitelně vytáčejí. Korunu všemu nasadila asi chováním nejodpornější

Neumím meditovat, vlastně jsem to ani nikdy nezkoušela a nemyslím si, že někdy budu potřebovat to zkoušet (jasně, nikdy neříkej nikdy). Poslední týden byl poměrně na nic. Spousta špatných zpráv a tak, že jo, jenomže i v tom špatném jsem se snažila najít něco dobrýho, aby mi nehráblo.

To je tak, když si dlouho žijete v relativním štěstí a poklidu, plánujete si akce, jenomže život se najednou obrátí proti vám a bůh vám plivne do ksichtu a řekne si "Lol, nudíš se, tady si dej trošku špatnýho osudu."

Takhle nějak jsem se cítila poslední

Bleskové zprávy z mého stresuplného života jsou zde. A trocha té fotodokumentace taky.

Takže takhle...

V hlavě jsem napsala už asi desítky článků, jenomže po jejich imaginárním sepsání jsem vždy seznala, že jsem trapná, že koronavirové vzdechy nikoho stejně nezajímají, když jsme toho všeho plní, a že budu prostě čekat, až mě jednoduše napadne, o čem psát. (zase boží super souvětí, Julie, to každého navnadí tohle číst, tleskáme)

Otevřela jsem si Rebarbořin článek a úplně jsem z něj cítila to zoufalství a nasranost, až jsem si vzpomněla, že tenhle pocit zažívám poměrně často taky a že se chci taky vybouřit.

Dost času jsem v poslední době strávila pařingem. A teď přichází úraz kamenu, svár jablka – každý si představujeme uhrovaté teenagery s kruhy pod očima, jak nepřetržitě hrajou brutální vulgární hru, až ve 3 ráno odpadnou. Tohle rozhodně nejsem já!

Jsou teď v tomhle období těžší chvilky, ale jinak si nemám na co stěžovat. Můj život je přesně takový, po jakém toužím, když mám ve škole tolik shonu, že začnu zapomínat doma hlavu. Začínal si semestr a já jsem se zuby nehty držela, abych neztratila motivaci, abych se psychicky nezhroutila, protože se mi praxe kryly s druhým oborem, seminárek přibývalo, všude na nás valily jednu povinnost za druhou. Začátek školy prostě znamená, že všude jenom posloucháte, co je výstupem a jak dlouhá má být stať číslo milion dvestěpět. A vždycky mě stojí mnoho sil to ustát hlavně v hlavě.

Můj blog dnešním dnem slaví 5 let své existence, a tak jsem mu chtěla upéct dort (což se nepodařilo, leda jsem měla ráno oslavnou čokoládovou koblihu od Marťovy maminky) a rozhodla se, že už nebudu psát idiotský článek typu "co o mně ještě nevíte", protože toho víte o mně už docela dost.