Venku šikmo sněží, v poli za domem stojí jeřáb, nezávidím těm, co v této zimě musí pracovat venku a nemají na výběr. Sedím v chladném pokoji (můj pokoj je vždycky chladný a myslím, že díky tomu nebývám tolik nemocná) a přemýšlím, co budu dnes dělat...

Tak jsem si četla článek na svém oblíbeném portálu Heroine (mimochodem – předplatila jsem si jako dárek pro sebe i jejich časák a jako správná emancipovaná feminista se cítím víc feministicky a emancipovaně). A tam jsem chytila skvělou myšlenku: "Neznám snad nikoho, kdo by na období puberty vzpomínal s bůhvíjakým nadšením. Rádi se vracíme do bezpečí dětství, ale u puberty to tak jednoznačné není. Puberta je totiž prostě trapná. Pro ty, co ji prožívají, i pro jejich okolí. Těžko uvěřit, že by se do ní někdo chtěl dobrovolně vracet." (Zdroj)

Málem jsme na to zapomněla. Když Martin řekl, že málem zapomněl na SMSky pro lidi na nový rok, tak jsem si řekla, že já málem projela tenhle můj článek, co je mým milým zvykem si pro sebe na konci roku psát. Většinou ho syntetizuji z článků, ale protože jsem jich letos tolik nenapsala, jde to ztěžka. Ale přeci jen to byl velmi silný rok a ne, o coroně psát nebudu, páč jsem z ní unavená.

No, protože nám korona trošku vlezla do životů a také významně zasáhla (zmrvila) třetí sraz, rozhodli jsme se v kooperaci s Mowem a Rebarborkou o pokus.

A já vlastně ani nevím proč. Ne, že by mě nebavilo psát si blog. Ale vlastně jo, nebaví. Sedím u počítače NEUSTÁLE. Jsem přesvědčená, že moje páteř už má tvar kopírující můj pracovní stůl a s každým odklopením notebooku mi umírá jedna mozková buňka. Po téhle vysoké škole budu mít 10 dioptrií, krunýř na srovnání obratlů a antidepresiva.

Ahoj, v této divné době. Divné proto, že už je venku zase málo světla a proto, že udržet si dobrou náladu je kurnik těžký proces, který vyžaduje sebezapření, autoregulaci a ignoraci jistých pramenů negativních vibrací.

Už je to rok, co vyšel článek o tom, jaké nejlepší filmové kousky jsme s Martinem zkonzumovali. Je tu opět říjen, rok se s rokem sešel, bla bla bla, prostě nejlepší filmy, co jsme od loni vydaného článku stihli zase přechroupat. Počet mnou ohodnocených filmů a seriálů se na mém soukromém ČSFD profilu již přehoupl přes 600, drtivou většinu jsme viděli spolu. Vybírala jsem sice jen zhlédnuté kousky od loňského října, i tak mi to dalo zabrat. A protože mi v pondělí začíná již opět školní martirium, je zde poslední šance napsat tento článek, na který se ve skutečnosti třesu už od loňského podzimu. 

PAMATUJETE, JAK JSEM POSRALA DVAKRÁT MAKRONKY? TVL JE TO TU ZASE... !!!

Řeknu to bez obalu – prostě mi je**o a já si chtěla taky upéct svůj vlastní kváskovej chleba. A protože je můj táta velký milovník a konzument chlebu obecně, chtěla jsem si u něj prostě udělat voko a zamachrovat, že mu upeču mezulána (< kdo poznal pohádku?).

Tak jsem se zase vážila (ačkoliv to v oblibě nemám a protože čísla nesnáším všeobecně, tak svou váhu si zjišťuji zhruba jednou do roka) a zhubla jsem asi 2 kila. A protože mi vytrhli 4 osmičky a každá tak to jedno půlkilo dala, tak si myslím, že to jediný, co jsem zhubla, jsou ty 4 vytržený zuby.

Po delší době vás všechny zdravím.

Čekám velký příval blog.cz uprchlíků a ráda bych poznamenala na začátek takovou pichlavou poznámku – Pise.cz drží jako skála pevná a navíc je administrátorem občas i aktualizováno, takže já jsem na svou blogovací domovinu náležitě pyšná a děkuji, že tu stále můžeme být. Ačkoliv já tu teď teda nejsem, ale toho si možná nikdo ani nevšimnul.