Teda ne, že by sobota byla nějakou mojí osobní hranicí týdne, ale když jsem si ji zvolila jako svůj článkový den, tak asi určitou hranicí bude. Minimálně pro tento blog. Jehož smysl mi poslední dobou trochu uniká...

Koukáte se na DVTV? Já docela jo. Vlastně je DVTV důvod, proč někdy zajdu na Facebook (dobře, druhý důvod jsou fotky cizích králíku, ale pšt...). Ty komentáře pod jejich příspěvky totiž zbožňuju. 

Tak jo, měli jsme tu věci, které nikdy nepochopím, brzy poté přišly otázky, na které nikdo nemá odpověď a je načase sepsat věci, co mě séřou. Prostě proto.

Tak jsme si celý týden lámala hlavu s tím, co sem v sobotu zase pověsím. Někdy mi stačí pustit si písničku, která absolutně přesně zrcadlí můj aktuální stav a už se to ze mě řine jak krev z tepny, vyhřeznu svoje myšlenky do jednoho článku, očistím mysl a jedu dál (no, většinou jdu spát). Jenomže tenhle týden jsem byla tak zvláštně pasivní. Doopravdy jsem prožívala jenom jednu věc - výtvarný kurz. Škola ještě nezačala, ale výtvarkáři (tedy my, co máme specializaci výtvarnou výchovu) jsme měli první tři dny v tomto týdnu výtvarný kurz, jakýsi úvod do našeho budoucího tvoření.

Sedmý článek plný splněných úkolů z výzvy 101 za 1001! Musím přiznat - jde mi to pomalu. Vystřílela jsem si všechny ty lehčí úkoly a na řadu přišly úkoly typu "měsíc nepít kávu" nebo "týden se nemračit". Co jsem si to provedla, vážně nechápu. 

Je až mrazivě zvláštní, jak se nás smrt jiných tak málo dotýká. Televize je toho plná. Večeříme a je nám servírovaná smrt. Skutečná smrt. Jsme automaty, které si to už ani neuvědomují. Až v určitém momentě se nás smrt dotýká. Většinou když zemře nám někdo blízký. Někdo, koho jsme znali. Je až mrazivě smutné, jak je to pravda.

Jsem někde slyšela, že člověk se nemá na nic těšit. Že pak nikdy nezažije zklamání z toho, že se očekávání nevyplnilo. Což je vlastně tak trochu pravda. Většinou to tak dělám. Nemyslet na to, nedělat si dopředu nějaké představy, protože to z 99 % je vždycky zklamání. A zvlášť u člověka s bujnou fantazií a nekonečnou představivostí, jako jsem já. Snažím se držet na zemi, moc na to nemyslet, ono to nějak dopadne, nejsem zklamaná a vše je ok.

No, původně jsem to chtěla vzdát, protože psát o ostatních lidech sice běžně dělám, ale většinou to nejsou lidi, kteří chodí na můj blog, že ano. Teď to mám dokonce znásobené, bo nás bylo docela dost.

Jsem tak přemýšlela, jak napsat originální cestovní článek, protože jak již možná víte, jsem líná mrcha je psát a navíc to moc neumím. No tak jsem se snažila vymyslet hrozně originální záznam z mé narychlo domluvené dovolené. A tady to je. Jen já a sestra.

A tento článek je odpovědí na otázku: CO JSEM DĚLALA MINULÝ TÝDEN?

Tak jo. Asi víte, deníky docela prožívám. Všechny ty časosběrný věcičky, všechno, co svým způsobem zaznamenává minulost. Žeru to neskutečně moc. Kdyby po mé babičce zbyl nějaký deník, byla bych z toho úplně u vytržení (jo, vím, číst by se to nemělo, ale přiznejme si, proč lidi asi píšou deníky? Pro sebe, ok, ale částečně i proto, aby pobavili svou tragičností další generaci, no ne?). Po babičce mi zbyly jenom milostné dopisy a lidi, musím vám říct, to je teda porce.