Hroznetajne | Hrozně tajný deník

Já trpím určitým typem masochismu. Nepotřebuju si kapat do dekoltu vosk ani se práskat důtkami, já se jednoduše psychicky deptám. Není to sice tak sexy jako ten vosk, ale podle mě to funguje dost podobně. Podzimní depinky. Kdo by je neznal. Já je u sebe doma vítám jako starý známý. Hřeju si je na prsou jako svoje děťátka, pěkně si je opečovávám, až z toho vyskakuju z kůže, jak mi hrabe. Hehe, představte si, jak by vypadal člověk, co by naráz vyskočil z kůže... Úplně vidím, jak ta kůže s plesknutím dopadá na zem a před vámi stojí jenom krvavá osvalená postava. Dobře, teď ten obraz už nikdy nevyženu z hlavy. Gratulace.

Teda ne, že by sobota byla nějakou mojí osobní hranicí týdne, ale když jsem si ji zvolila jako svůj článkový den, tak asi určitou hranicí bude. Minimálně pro tento blog. Jehož smysl mi poslední dobou trochu uniká...

Tak jo, měli jsme tu věci, které nikdy/..., brzy poté přišly otázky, na které /... a je načase sepsat věci, co mě séřou. Prostě proto.

Sedmý článek plný splněných úkolů z výzvy 101 za 1001! Musím přiznat - jde mi to pomalu. Vystřílela jsem si všechny ty lehčí úkoly a na řadu přišly úkoly typu "měsíc nepít kávu" nebo "týden se nemračit". Co jsem si to provedla, vážně nechápu. 

Jsem někde slyšela, že člověk se nemá na nic těšit. Že pak nikdy nezažije zklamání z toho, že se očekávání nevyplnilo. Což je vlastně tak trochu pravda. Většinou to tak dělám. Nemyslet na to, nedělat si dopředu nějaké představy, protože to z 99 % je vždycky zklamání. A zvlášť u člověka s bujnou fantazií a nekonečnou představivostí, jako jsem já. Snažím se držet na zemi, moc na to nemyslet, ono to nějak dopadne, nejsem zklamaná a vše je ok.